Skandálního Antikrista z hlavy nemůžu dostat od té chvíle, kdy jsem ho viděl v Cannes. Tam jsem se na projekci spolu se stovkami dalších pohihňával, protože jsem nevěděl, co si s touhle neohoblovanou kládou počít, a rozpačitý smích bývá tou nejlepší nezávaznou reakcí. Doteď nevím, jestli to je majstrštyk, jak se tvrdí v režisérově rodném Dánsku, nebo průser, jak se říká jinde. Jen po rozhovorech s hlavními zúčastněnými tuším, že něco takového člověk natočí jen z naprosté hloubi duše. Protože musí.
Hranice ovládání proběhla na zcela zaplněné a vydýchané projekci, kde držet někomu místo znamenalo riskovat lynč. Ale netrvalo zas tak dlouho, než se natěšění příchozí začali trousit znechuceně ven. Detektivní turné jednoho černošského elegána po Španělsku, vypchané hvězdnými herci a stále stejnými replikami, působilo naprosto zoufale. Nechci hodnotit, vždyť i toho Antikrista jsem si musel pořádně přebrat a některé Lynchovy filmy, kterým se tahle Jarmuschova novinka snaží podobat, byly taky pořádný oříšek. Ale určitě si budu pamatovat, jak se nás u redakce Festivalového deníku neplánovaně sešlo asi osm zbědovaných duší, kteří jsme tu "věc" vydrželi až do konce. Takové filmy člověk točí, protože může.
Můžu potvrdit, že oba filmy se bleskově staly tématem žhavých diskusí v podnicích v širokém poloměru kolem Thermalu. A to měla teprve začít projekce krvavé jihokorejské Žízně... Někdy toho je i na zoceleného diváka trochu moc.
Festivalový blog: Dva slavní režiséři, jedna událost
KARLOVY VARY -
Tohle jsou ty festivalové večery, o kterých se mluví až do konce ročníku. Odpromítat těsně po sobě Jarmuschovu novinku Hranice ovládání (pro novináře a industry) a von Trierova Antikrista (na jediné projekci pro všechny) byl krok, který hrozil zaplnit k Thermalu přilehlou nemocnici obětmi náhlých srdečních příhod.
