Na film Duše Paula Giamattiho jsem se tvářil od začátku kysele: jeho titulní hrdina je mi od misantropického snímku Bokovka, kde hrál, nesympatický. Takže jsem byl překvapený hned dvojnásob. Najednou jsem před sebou měl chytrou a milou komedii, tedy žánr, po kterém aby se jeden v hlavní soutěži pídil s lupou. A Giamatti v ní hraje chlápka, co sice fňuká úplně stejně jako v Bokovce, ale tentokrát je mi sympatický a cítím s ním.
V kterém jiném filmu uslyšíte věty jako "pronajal jsem si duši ruské básnířky" nebo "přece svoji duši nepošlu do New Jersey"? Jistě, jsou tu podobnosti se scénáři Charlieho Kaufmana (hlavně V kůži Johna Malkoviche a Věčný svit neposkvrněné mysli), ale i tak jde o novátorský film. Motiv transplantace duší tu je po vizuální, technologické i praktické stránce rozpracovaný do posledních detailů, ale naprosto nenásilně, takže to vypadá, jako by ten příběh vyprávěl o něčem stejně běžném, jako je transplantace slinivky.
A když potkáte scenáristku a režisérku Sophie Barthes a jejího partnera, kameramana Andrije Parekha, začnete ten film mít ještě radši. Celé to prý vzniklo z jednoho snu a velkou inspirací byly filmy Woodyho Allena.
Porota ví, co dělá, a všechny soutěžní filmy jsem zdaleka neviděl. Budiž glóby rozdány náležitým majitelům. Jen jsem rád, že tenhle malý milý film našel českého distributora a bude mít svůj český život i po Varech. Nejspíš na něj nakonec nikdo nepřijde, stejně jako na všechny ostatní hity z Varů, které pak v kinech nespravedlivě vyšuměly. Zkuste mě přesvědčit, že se to tentokrát nestane.
