Bzučení hmyzu vyhrálo dokumentární soutěž na festivalu v Sundance. Ceny odtamtud se stávají tím nejhorším doporučením: tendenci vítězit tam mají kýče jako Juno, Once, zahajovací film letošního ročníku Varů Dar a další blátíčka. Jeden by proto od dokumentu Švýcara Petera Liechtiho čekal "uživatelsky přítulný" materiál.
Pravda to je i není. Bzučení hmyzu se věnuje poměrně drastické a rozhodně ne "přítulné" události: kdysi kdesi se kdosi rozhodl spáchat sebevraždu vyhladověním v přírodě mimo civilizaci. Psal si o svých posledních dnech detailní poznámky, které se po jeho smrti našly. Na jejich základě sepsal japonský spisovatel Masahiko Šimada text Než se stanu mumií, který poté Liechti "zdokumentoval". Skutečnost tak prošla několika síty a dostala dvojnásob artistní formu. Podívaná je to nelehká, ale atraktivní.
Čistý dokument neexistuje, každý záznam skutečnosti je konstrukce, realitou manipuloval už Flaherty, když nutil Nanuka vyjet na lov v podmínkách, za kterých by ho to ani nenapadlo, a tak dále. Známe. Liechti ale jde dál. Natočil filmový dokument podle uměleckého ztvárnění založeného na (údajně) skutečném záznamu posledních dní skutečného člověka. Vnímáte tu vzdálenost od reality?
Vlastně se cítím zrazený. Bzučení hmyzu s tím jedním, jediným, skutečným mrtvým nemá téměř nic společného. A já jsem v tu spojitost věřil a doufal. Chápal jsem, že Liechtiho režie vnímání umírajícího pouze rekonstruuje a nahrazuje, jakkoliv sugestivně na mě záběry pobíhajících mravenců, jehličí na stěně igelitového přístřešku a anonymních lidí v ulicích anonymního města působily. Ale ten film táhne dopředu recitace deníkových zápisů, které tyhle obrazy pouze (výtečně) ilustrují. Ty zápisky jsou velmi sugestivní a čekání na každý další s vědomím, že už možná žádný další nepřijde, je napínavější než u leckterého hraného thrilleru. Tenhle film sice není hraný, ale je rozhodně víc inscenovaný, než je jeden u dokumentu zvuklý: člověk, který by po několika desítkách deníků psal celé odstavce plné poetických metafor, prostě neexistuje.
Liechte tvrdí, že ho kategorizování nezajímá; budiž mu přáno. Ale pro mě je jeho Bzučení hmyzu prostě zfilmovaná kniha, což se s mou představou dokumentu neslučuje. Odnesl jsem si z něj působivý konkrétní divácký zážitek - a posmutnělé "konceptuální" zklamání.
