Kena Loache si nesmírně vážím, přestože jsem ho poznal jako salónního levičáka. Jeho sociální dramata jako Lůza, Jmenuji se Joe, Výhybkáři nebo Zvedá se vítr neuhýbají očima a ukazují nelehkou každodennost většinou obyčejných lidí s váhou a nevyhnutelností antické tragédie.
Podobně začíná i Hledá se Eric. Příběh uťápnutého pošťáka, který stále trpí křivdou, jíž se dopustil na své dávné lásce, má na krku dva nevycválané syny a ještě se jejich prostřednictvím zaplete s místním gangsterem, má všechny ingredience k tomu, aby divák jako u předchozích Loachových filmů zatínal pěsti a bolela ho duše nad nespravedlností světa. Ale někde po cestě ten film přeskočí na jinou výhybku a ujede úplně jinam. Nevadí mi fantaskní vize fotbalisty Cantony, od něhož milý pošťák bere banální životní pravdy. Nevadí mi ani to, že příběh skončí dobře. Vadí mi, že dobře skončí na celé čáře, že se všechny dějové linie úhledně svážou jako mašle na dárečku a že to celé vedle Loachovy předchozí antické nevyhnutelnosti působí jako příliš svévolné gesto autora. "Vida, to s tím Romeem a Julií se mi docela povedlo, ale radši to přepíšu tak, aby na konci odjeli na dovolenou na Floridu."
Kolegyně Hejdová označuje Hledá se Eric za "jeden z těch filmů, které dojmou i nejzatvrzelejší cyniky a přitom tak nečiní nijak vyděračsky" a srovnává ho s nedávným Happy-Go-Lucky Mikea Leigha, "mile optimistickou a neokázalou komedii". Zatvrzelý cynik nejsem, ale dojatý jsem nebyl ani v jednom případě. Happy-Go-Lucky mi přišlo jako komedie hořká, která naopak hlavní hrdinku nesestřelitelný optimismus poměrně drsným způsobem odnaučí. A u Hledá se Eric jsem měl pocit, že někdo optimismus dost násilně tahá až z paty a lže mi do kapsy.
Loach používal kameru jako píšťalku upozorňující na nešvary obyčejných lidí. Teď ji vyměnil za cukřenku, kterou posypal dobře upečenou bábovku. Chutnala mi. Ale bábovky peče kde kdo.
Festivalový blog: Kam se poděla Loachova píšťalka?
KARLOVY VARY -
Nechci být kverulant, ale s převládajícími názory svých karlovarských kolegů bloggerů se neshodnu. Odmávnutí Antikrista celkem chápu, protože jsem si jím v Cannes taky prošel: chce to čas, než si ten film v člověku trochu sedne. (Pokud ho tedy viděl, že ano.) Neříkám, že je dobrý, nýbrž že je silný a že není samoúčelný. Překvapuje mě nicméně taková chvála na poslední chvíli zařazeného snímku Kena Loache Hledá se Eric.
