Kdo vyrůstal v 80. letech, pamatuje si, že v Sovětském svazu se nejen pilně pracovalo, ale v Kremlu se rovněž často umíralo. Brežněv zemřel v roce 1982 (ten rok bylo mistrovství světa ve fotbale a vyhráli Italové v čele s Paolem Rossim), Andropov v roce 1984 (tehdy se mistry Evropy stali fotbalisté Francie v čele s Michelem Platinim) a o rok později Černěnko (tenkrát dal Jiří Šejba ve finále proti Kanadě hattrick a naši hokejisté se stali mistry světa).
Moldavský prozaik Iulian Ciocan (1968) ve své knize dochází jen k úmrtí prvního z generálních tajemníků ÚV KSSS, jak ostatně naznačuje také velmi chytlavý název. Ale i Iulian z povídky Škola se zajímá o sport: "Iulian chtěl sledovat hokejové utkání mezi výběry Sovětského svazu a Československa, ale otec mu televizor vypnul, posupně si ho změřil a poručil mu, aby se šel připravovat na oslavu."
To ale zas neznamená, že by chlapec nebyl dostatečně politicky uvědomělý: "... toho šedého chladného dne se Iulian chtěl hlavně přesvědčit, že je generální tajemník zdráv, že předpovědi štvavých hlasů byly jen nestoudné lži... Matka okamžitě zareagovala: ‚Ten už to má spočítané...‘ Iulian cítil, jak se v něm něco hroutí."
První úsek mého života
Kniha Iuliana Ciocana je po románech Petra Cimpoesa či Normana Maney další rumunsky psané dílo, které nyní vyšlo česky. A tak rozšiřuje tuto zdravou a svým způsobem logickou – od stálého hledění na západ už bolel krk – módu.
V poslední době se totiž na českých knihkupeckých pultech vynořila řada překladů z maďarštiny, polštiny, rumunštiny i bulharštiny. A takový Chuligánův návrat Normana Maney, Okrsek Sinistra Ádáma Bodora či Přirozený román Georgiho Gospodinova patří k velmi pozoruhodným textům, jejichž kouzlo neodchází se skončenou literární sezonou.
Iulian Ciocan, rodák z Kišiněva a absolvent Filozofické fakulty Sedmihradské univerzity v Brašově, je znám jako komentátor Svobodné Evropy. Vydal rovněž svazky literárněkritických studií Proměny narativní prózy (1996) a Náhledy na besarabskou prózu (2004). V roce 2007 se pak rozhodl přejít k praxi a publikoval provázaný povídkový soubor Než zemřel Brežněv.
Český překlad této knihy se nepřiřazuje pouze k východoevropskému "boomu", ale taktéž k postsovětské literatuře. A ačkoliv se jedná o autora teoreticky vybaveného, překvapivě hojně využívá ústřední klišé tohoto "žánru", totiž dětský pohled.
Proč právě tento "úhel"? Jde o upřímnost v tom smyslu, že autoři tuto dobu prožili právě jako děti? Nebo umožňuje velmi dobře prohlédnout absurdnost a zároveň pomalý krach vlády jedné strany? Či je to zkrátka jen velice výhodné z hlediska přitažlivosti výsledného textu? A neodhalují se v těchto knihách nakonec kořeny současné infantilizace našeho světa?
Hodnocení LN3 / 5 |
Neuchvátí ani kvalitou
Možná by se ale dalo čekat, že právě poučený autor si na toto téma přece jen bude umět zajít tak, aby se z těchto klišé – vedle dětského pohledu to jsou také postavy starých lidí – vymanil. To se mu ale nepodařilo. A neuchvátí ani kvalitou, a tak jeho povídky rozhodně nedosahují působivosti třeba Báječných let pod psa Michala Viewegha. Zároveň je ale také třeba dodat, že Ciocanovy prózy ničím neiritují. Je to kniha, která neutkví ani výjimečností, ani protivnou podprůměrností.
A v případě Ciocana překvapivě neotráví ani předposlední text s názvem Upřesnění, který je jakýmsi "teoretickým puchýřem" na těle této knihy: "Tam, v sovětské minulosti, zůstal první a nejdůležitější ‚úsek‘ mého života – dětství... ‚Šťourám‘ se v sovětské minulosti, protože má současnost nese hlubokou ‚stopu‘ této minulosti."
Nezbývá než se také postavit do role teoretizujícího chytrolína a zopakovat: je přece jedno, o čem se píše, důležité je, jak text dopadne. Co se týče knihy Než zemřel Brežněv: nic ve zlém, ale ani nic v dobrém.
