Tato výrazná osobnost české dokumentaristiky ve svých filmech vykresluje život obyčejných lidí, sociální témata, mezilidské vztahy a portréty významných osobností. Natočila jich už bezmála sto a svými knižními bestsellery O čem sní ženy, O čem sní muži a O čem ženy nesní, zasáhla do českého genderového klimatu.
V hledáčku Sommerové, narozené 2. srpna 1949 v Praze, bývají často "silní lidé, které osud těžce zasáhl a nějak zaskočil". Do její filmografie patří i dokumenty o Jiřím Šlitrovi a Bohumilu Hrabalovi, pár kapitol z polemického cyklu Ztracená duše národa a retrospektivní koláž Moje 20. století. Vypravila se také do venkovského regionu nedaleko Prahy. Točila o vozíčkářích, o důchodcích, o lidech s rakovinou.
Velmi ji zajímají partnerské vztahy: "V určité fázi života jsem prostě zjistila, že vztahy mezi mužem a ženou nejsou v téhle patriarchální společnosti v pořádku." Změnit tohle společenské klima je podle ní obtížné, protože tu není "vůle ze strany mužů ani ze strany žen." Podle Sommerové je nutné, aby se muži vrátili víc do rodin a ženy vyšly víc na veřejnost. Sama k této tematice přispěla sérií tří stejnojmenných knih na základě úspěšného filmu O čem sní ženy: "Dělám to proto, abych zpovědí pomohla jiným ženám, které prožily něco podobného, a myslí si, že jsou úchylné, nenormální."
Nenasytné požírání
Hnacím motorem jejího úsilí v této oblasti je i vlastní nepříliš radostné dětství: "Máma dělala všechno, otec nic. Kašlal na nás, nenosil peníze, nestaral se." Z té doby pramení taky velká celoživotní touha Sommerové po volnosti a svobodě.
Její dospívání ve druhé polovině šedesátých let bylo prý příjemné: "Byla jsem duchem hipísačka, což jsem asi dodneška. Ideovým praporem pro mne byli Beatles a Rolling Stones. Veškeré umění, které v Praze bylo k mání, jsem nenasytně požírala. Studovala jsem sice chemickou průmyslovku, ale ze školy jsme šli na výstavu, pak do kina a večer ještě do divadla."
Našla se až na studiích FAMU v ponurých 70. letech: "Pamatuju si ten depresivní pocit beznaděje. Strašně jsem prožívala společenský pád, zapovídání všeho..." V letech 1979-1981 pracovala jako redaktorka v České televizi, po svatbě s druhým manželem, dokumentaristou Janem Špátou, "utekla" na dvanáct let točit filmy do Krátkého filmu Praha. Po revoluci v roce 1989, když bylo promítání dokumentů v kinech zrušeno, přešla na tvorbu dokumentárních filmů pro Českou televizi: "Zase se absolutně potvrdilo, že všechno zlý je pro něco dobrý..."
Senzace na place
"Přišlo video a s ním nová svoboda v dokumentárním filmu. Technologie videa nám dala neomezené množství materiálu. A to mě uchvátilo, protože dokumentarista potřebuje k lovu autenticity nechat běžet kameru. Když pak přišly počítačové střižny, to už byla úplná senzace na place," říká. Začala pracovat pro společnosti Febio, Film a sociologie a World Circle Foundation.
V letech 1991 - 2002 též učila na pražské FAMU, od roku 1994 tu vedla katedru dokumentární tvorby. Mezi její nejslavnější tituly patří: Konkurz na rok 2000, Jednotřídka, Miluj bližního svého, Máňa, Nesmrtelná hvězda Božena Němcová, Konec světa v srdci Evropy, Máňa po deseti letech, Křídla Andělů a Láska včera, dnes a zítra.
Nejdůležitější vlastností dokumentaristy je pružnost, tvrdí Sommerová, která dnes žije po dvou manželstvích sama a tato samota jí prý přinesla svobodu. Její velkou láskou je postava spisovatelky Boženy Němcové a čtení knih obecně: "Skrze četbu knih vede nejspolehlivější a nejkrásnější cesta k probuzení lidskosti," říká.