Co do nápadů a kvality létá Proroctví ode zdi ke zdi -jako celek i v rámci jednotlivých scén. Platí to už o té úvodní, v níž se při oslavě na americké základní škole v roce 1959 do země uloží schránka s výkresy studentů, která má být otevřena až za půl století. Klišovitá hororová rekvizita v podobě výhružně mlčenlivé holčičky s rovnými vlásky, která ví víc než ostatní, se tu tluče s nadějnou udičkou na diváky: zatímco ostatní děti kreslí domečky a zvířátka, ona celý papír ve frenetickém spěchu popíše čísly. Proč?
Příběh i nevyrovnanost pokračují v současnosti. Máme tu synka rozumbradu Caleba s neuvěřitelně hodným taťkou Johnem, jenž zároveň po nocích zapíjí žal nad tragickou smrtí zlatovlasé manželky koňskými dávkami whisky. Nuda. John však zjistí, že ve zmíněné řadě čísel jsou zakódované největší katastrofy lidstva: jejich datum, počet obětí a souřadnice. Do konce papíru zbývají ještě tři... A to už zase napínavé je.
Poněkud přezrálá hruška Dvouhodinový žánrový hybrid s prvky hororu, apokalyptické sci-fia rodinné podívané se tak stává horskou dráhou, na níž se vrcholy výtečné filmařiny střídají s propady, při nichž diváka fackuje nechtěná trapnost.
Vina nepadá na režiséra Alexe Proyase: ten umí natočit stejně dobře temné stylizované drama (komiksovou Vránu) jako sebeironicky odlehčenou akční jízdu v podobě Já, robot. Ruka kdysi vycvičená na videoklipech mu ani tentokrát neujede pod hranici solidní rutiny. Problém leží zřejmě v tom, že projekt Proroctví se po hollywoodských studiích potloukal až příliš dlouho, postupně se na něm podepsalo nezdravě mnoho scenáristů a výsledek zkrátka působí jako přezrálá, už lehce nahnilá hruška.
Tolikrát viděné obrazy a motivy jako rádobydramatické rozkódovávání řady čísel nebo stěna plná zažloutlých výstřižků v obydlí šílencově tak ve filmu naštěstí vykupují scény sršící filmařskou inspirací. Mezi ty patří například zpomalený výjev pouličního rabování doprovozený druhou větou Beethovenovy sedmé symfonie k účinku velebnému i drtivému zároveň.
Skoro čistý průměr
Filmařsky strhující jsou i scény dvou katastrof. Zatímco ta první je natočená celá v jednom záběru a připomíná tak fenomenální práci s kamerou v několik let starém mistrovském kousku Potomci lidí, ta druhá sází na videoklipově akční střih a adrenalinové těkání. Dílčím kladem Proroctví je i nadprůměrný výkon představitele postavy Johna Nicolase Cage, který strávil poslední roky systematickým devastováním své herecké reputace.
Výsledné hodnocení tedy mohlo vyjít jako čistý průměr, ale další body ubírá zmíněná nevyrovnanost. A ta film poznamenává na všech frontách. Konec? Odvážně nehollywoodské finále zkazí obludně kýčovitý výjev jako z obalu Strážné věže. Celek? Na to, jak je Proroctví uzpůsobeno i mladším divákům, jsou scény katastrof natočené tak drasticky, že z nich může mít noční můry i otrlý "dospělák".
A i když je Proyasův snímek přeplněný motivy a různými žánrovými laděními, na dvě hodiny to nevystačí. Snímek se chvílemi vleče jako auto v zácpě. A když už se jeden začne těšit na blížící se konec, začnou děj zase zaplevelovat násilně křesťanské motivy, jež se svou naivitu snaží zakrýt naléhavostí.
Už zcela naivní jsou potom některé scény, za něž by příslušní scenáristé zasloužili poslat zpátky do základní školy. John se s dcerou Lucindy, oné holčičky z úvodu, která je pro jeho pátrání klíčová, seznámí způsobem, jenž by každého soudného člověka přinutil zavolat policii. A když mu Diana začne věřit, jako by se jeho zoufalou nezodpovědností nakazila: oba nechají své děti v autě uprostřed pustiny a jdou si po svých.
Hodnocení LN2 / 5 Proroctví Scénář: Ryne Douglas Pearson a další |
Atraktivní podívaná
Konec zapomene na začátek Proyasovi se daří udržet po celou stopáž napětí a celkem slušnou atmosféru. Ani tyhle kvality však nepřebijí fakt, že Proroctví jako celek prostě nedává smysl. Když skončí, je úplně jiným filmem, než když začalo, a úvodní premisy stojí ve světle finále úplně mimo.
Od pátrání po smyslu čísel přes spor determinismu versus náhody a snahu zabránit předpověděným katastrofám se totiž snímek dostává k záhadě podivných mužů, kteří dětem dávají černé oblázky, a nakonec se stočí zase úplně jinam, kam se mohl pohodlněji dostat bez celé té legrace s časovou schránkou.
Není žádná urážka konstatovat, že Proyas by se měl držet filmů, jež spíš než na myšlenkách a významech stojí na atraktivní podívané. Takové mu totiž jdou skvěle. A když už bude chtít světu něco sdělit, ať si najde solidnější scénář. Pomohlo by, kdyby pod ním byl podepsaný jen jeden člověk.
