Filmový horor Klíček komunisty řeže lacině

Hned vedle autobusového nádraží v samém centru Uherského Hradiště stojí rozpadající se komplex budov. Málokdo z tisíců mladých lidí, kteří tam každý rok přijíždějí na přehlídku s názvem Letní filmová škola, tuší, že jde o bývalé vězení, v němž komunisté v 50. letech popravili nejvíc vězňů hned po Praze. Coby jeden z nejobávanějších a nejsurovějších vyšetřovatelů v něm působil Alois Grebeníček, otec poslance a dlouholetého šéfa KSČM Miroslava Grebeníčka.

Hrůzy, které se ve vězení před padesáti lety odehrávaly, si vzali za téma filmaři v čele s režisérem Jánem Novákem. Podle producenta Pavla Palečka prý pro film s názvem Klíček nemuseli stavět téměř žádné kulisy: v budově se totiž od roku 1962, kdy bylo vězení zrušeno, nic neměnilo, a mohlo se tedy natáčet přímo v ní.

Do chátrající věznice se v současnosti zatoulají dva mladí milenci. "U mě ani u tebe doma to nejde, tak kde?" zlobí se Jakub na zdráhající se Dominiku. Když se mu dívka v opuštěné kapli podvolí, páru se nedaří dostat se zpoza zdí ven. Najednou se ocitnou o půl století zpět – a putují rovnou na vyšetřovnu, kde je čekají ty nejbrutálnější výslechové metody včetně mučení elektrickým proudem.

Zbytečně zdvojená hrůza
Klíček si pro svědectví o komunistických praktikách vybral žánr hororu. Není to volba překvapivá: tvůrci se netají orientací na mladé publikum a snaží se jim nepříliš zmapovaná místa naší historie osvětlit formou, která je jim blízká – i kdyby pro své "vysoké" záměry měli využít žánr většinou považovaný za "nízký".

Jejich úsilí však kazí fakt, že se ve výsledku hrůza dubluje, případě se dva druhy děsu navzájem tlučou. Proč zvěrstva 50. let tlačit do hororového žánru, když už jsou sama o sobě hrůzná? Klíček v první části připomíná stereotypní americké "napínáky", v nichž kdosi či cosi kosí partu ztepilých mladých lidí. Když konečně začne pravdivě vyobrazovat brutální vyšetřovací metody, těžko se divákovi přepíná do "realistického" modu.

Nijak taky nepomáhá, že Klíček americké horory napodobuje velmi toporně. První půle filmu spočívá hlavně v nudném pobíhání po chodbách věznice, kde se samy od sebe "strašidelně" zabouchávají dveře: nějak se film na – s odřenýma ušima – celovečerní stopáž zkrátka natáhnout musel.

Hodný, zlý a nacista
Historická část pak trpí plochostí postav a většinou jednorozměrným herectvím. Vězni pouze okázale trpí, dvojice vyšetřovatelů hraje na hodného a zlého policajta a Jan Přeučil jejich nadřízeného Koníčka, inspirovaného právě Grebeníčkem, tlačí až příliš do roviny upjatého esesáka, známé z válečných filmů. Ústřední pár filmově debutujících Petry Vlčkové a Tomáše Šulaje se nicméně drží solidně. Nejlíp z herců vychází impozantní Norbert Lichý coby "zlý" vyšetřovatel.

Klíček je rozhodně počin záslužný, bohužel však nepříliš povedený. Jedním z jeho největších přínosů je závěrečné připomenutí toho, že komunistické zločiny po roce 1989 "vyšuměly". Těžko říct, jestli snímek zaujme i středoškolské studenty, pro něž je určen primárně; přijetí na předpremiéře na Letní filmové škole bylo spíš negativní.

Je nicméně dobře, že se filmy s tímto tématem točí, protože podobných svědků minulosti pořád existuje zoufale málo (zmínku si zaslouží dramata Bumerang a Kousek nebe). Chce to však větší rozvahu. Nejděsivější pasáží v Klíčku zůstává alespoň pro pamětníky sestřih dobové černobílé stopáže s portréty Gottwalda a prvomájovými demonstracemi.