Francouzský snímek Ricky nutí dívat se vzhůru

François Ozon už není ani enfant terrible francouzského filmu, ani nelítostný satirik, ani hráč, který nenechá jediný žánr na pokoji. Už nemusí nikomu nic dokazovat. Po kostýmním retru Angel se nechal okouzlit jednoduchou povídkou Rose Tremainové a přenesl ji z papíru na plátno a z prostředí americké chudiny na periferii francouzského velkoměsta.

Ricky není příběhem Rickyho samotného, ale spíš jeho matky Katie­– dělnice, která se snaží vyjít s­tím málem, co má, a vychovat dcerku Lisu. Jednoho dne se v práci potká s Pacem, a je z toho láska na první potáhnutí z cigára. O devět měsíců později se narodí Ricky. Lisa změny ve svém životě nestíhá vstřebávat a přehnaně ochranářská Katie vyžene Paca v podezření, že malému ubližuje. Co však vypadalo jako modřiny na Rickyho lopatkách, byla klubající se křídla.

Křídla? A proč ne?
Ozonova novinka kombinuje realistický styl dokumentující život nižší třídy v duchu bratří Dardennů s­veskrze fantaskní premisou. Rozpor je v tom jen zdánlivý. Režisér nejprve prostře stůl prostřednictvím naturalistické úvodní scény, v­níž Katie žádá o podporu, či pomocí detailů, jako jsou snídaňové rituály a­otřískané garážové dveře. Účinná zkratka představí bezútěšné prostředí panelákové zástavby i rutinní tovární provoz. Mistrovské jsou pak detaily jako Katiin blažený výraz při "rauchpauze" nebo málověté prohozy při partnerské hádce.

Když Ozon v takto vybudovaném prostředí najednou nechá miminu vyrůst křídla, působí to normálně jako příběh odvedle. Rickyho anomálie nevypadá jako andělské perutě: klube se naturalisticky z holých pahýlů přes fázi oškubaného kuřete.

Stejně organicky rostou reakce uvnitř rodiny. Katie s Lisou pragmaticky přikolíčkují na postýlku deku, aby Ricky nemohl v noci poletovat, a na nákup ho berou zabaleného do armádní bundy. Ale chybička se vloudí... Scéna lovení okřídleného mimina nad regály svou absurditou vyvažuje sociální realitu příběhu. Každý záběr, v­němž Ricky v dokonalé trikové spolupráci mává křidélky, do filmu vnáší dětskou lehkost a dětinskou radost.

Ricky soutěžil na Berlinale a běžel i na letošním festivalu v Karlových Varech. Některé z reakcí se snažily "zvrat" s křídly ututlat. Je to jako zatajovat, že v E. T. – Mimozemšťanovi, k němuž bývá Ozonův film přirovnáván, figuruje mimozemšťan. Těžištěm obou snímků však není překvapení, nýbrž práce se silami uvnitř a vně rodiny, jíž tenhle dáreček spadl do náruče.

Sám Ozon navrhuje možnost, že si příběh vymyslela Lisa, která se po Pacově příchodu a Rickyho narození cítila odstrčená. Jako sen šlo interpretovat i druhou část snímku Angel. Téměř barokním "andílkem" je i přes biologicky věrohodné zpracování sám Ricky. Takové lavírování mezi významy není nerozhodnost ani režisérská, ani recenzentská. Ať už si posledních pět šest záběrů Rickyho jeden interpretuje jakkoliv, nejspíš se bude pohybovat v myšlenkovém okruhu vymezeném láskou, nadějí, a možná i­vírou.

Je pozoruhodné, že do takového významového teritoria dospěl někdejší obrazoborec. Nejde však o­náhodu: zatím poslední Ozonova díla jsou prodchnutá jistou vroucností a snahou o dotek horizontu věcí.