Festival v Trutnově korunoval o víkendu svou královnu

Trutnovský festival, jehož už dvaadvacátý ročník opanoval místní areál Na Bojišti od čtvrtečního večera až do včerejších pozdních hodin, opět potvrdil své v postavení na domácí festivalové mapě. I po letech se mu úspěšně daří vybočovat z davu. Není jen jedním z nejstarších, ale patří i k těm, které se nespokojují s nabídkou pouhého několikadenního souvislého toku hudby, ale snaží se svým návštěvníkům předat i něco navíc. Všechna ta věnování Janu Palachovi a dalším bojovníkům proti lhostejnosti tady zkrátka nejsou jen reklamní nálepkou, něčím, co má přilákat další platící.

1:0 pro domácí
Specifika přehlídky se postupně vynořovala jedno za druhým. Hned úvodní večer, na který dramaturgie zařadila nezvykle vystoupení největší zahraniční hvězdy, skotských Primal Scream, například ukázal, že ať se ukáže na místních pódiích sebevětší cizí jméno, stejně v konkurenci s domácími nemá šanci. Primal Scream se sice evidentně na místním pódiu cítili velmi dobře a vlastně sem se svou image rockerů ze sedmdesátých let i dobře zapadali.

Navíc v repertoáru jednoznačně preferovali rockovou polohu před tanečně laděnými zástupci z období odstartovaného deskou Screamadelica, kterých zaznělo opravdu jen pár. Samozřejmě nechyběly hity typu Jailbird nebo Rocks, ale i když odehráli vydařený set a rozhodně nelze říci, že by je publikum odzívlo, před nimi hrající brněnská world-music jízda Čankišou přece jen měla celkový ohlas výrazně větší (a to se ani zdaleka nemohl měřit s až fanatickou reakcí na Sto zvířat o den později).

S podobným nemilým zjištěním se však ze zahraničních kapel rozhodně Skoti nesetkali sami. Závěrečným dlouhotrvajícím aplausem – frontman Bobby Gillespie si dal s návratem opravdu na čas – si pak dav stejně přídavek vynutil a i když není známo, jestli se ke skupině vůbec dostala informace o cause nekompetentních členů jisté nejmenované rady, bezchybně zvolila nadšeně přijatý hit Swastika Eyes. Ve skvělé formě se ten večer ještě ukázali američtí Pro-Pain, jejichž metalcorový atak ani po letech překvapivě neztratil na energii a nasazení. Tlak a výdrž, s jakou neúnavně hrnuli své zběsilé tempo jasně ukázal, že i po letech nepolevili a nestali se ani retro vzpomínkou, případně karikaturou sebe sama, jako mnozí jejich žánroví kolegové.

Přehlídka tolerance
Ještě pře samotným zahájením se na festivalovém webu i prohlášeních organizátorů hodně hovořilo o účasti skupiny Kryštof a o tom, jak tuto ryze komerční záležitost přijme místní "undergroundové" publikum (mimochodem stereotyp označovat akci za undergroundovou vyznívá při pohledu na programovou soupisku poněkud komicky – alespoň nějak undergroundová je tak čtvrtina, s přimhouřením oka maximálně třetina účinkujících). Kryštof návštěvníci pochopitelně přijali velmi vřele, jen se v prvních řadách objevilo větší procento slečen s nyvým pohledem.

Vydělali na tom metaloví X-Core, při jejichž až cirkusové show s konfetami a ohňostrojnými prvky na druhé scéně, bylo v tu samou dobu ve srovnání s jinými nebývale plno. Podobných žánrových propastí se ale v průběhu víkendu objevilo ještě několik. Zatímco třeba na hlavní scéně zpívali Spirituál kvintet, na "dvojce" tou samou dobou řádili punkoví SPS. K hnutí nebylo a nadšeně se aplaudovalo na obou místech.

Přijela Eva i Vašek
V Trutnově už se z účasti hostů pohybujících se stylově úplně jinde než je běžné na většině podobných akcí, udělalo pravidlo, ale letošní porce byla opravdu vydatná. To jak byl přijat pětaosmdesátiletý (!) šansonier Rudolf Pellar, se kterým si všichni společně zazpívali třeba legendárního Mackie Messera, si jinde jen těžko představit. Křehká písničkářka Žanna Bičevská přirozeně připomněla ruský folklór, Okudžavu i mezinárodní popěvek We Shall Overcome, ale to hlavní mělo teprve přijít. Jednoznačně největší hvězdou letošního Trutnova byla totiž pasována Eva Pilarová. Vlastně pardon - královnou. Hlavní organizátor Martin Věchet ji v závěru totiž s tímto titulem ozdobil korunkou. Během vystoupení připomněla své jazzové cítění i lásku k swingu, zavzpomínala na Waldemara Matušku (k duetům Láska nebeska a Tam za vodou v rákosí si přizvala excelentního Matěje Rupperta), a došlo i na meddley ze semaforských evergreenů.

Bouře, jaká vypukla v amfiteátru po prakticky každé skladbě interpretku dojala. "Původně jsem se té hrozné číslice bála, ale teď už vím, že takhle krásné sedmdesáté narozeniny jen tak někdo nemá," nadšeně děkovala. Tou dobou už byl zakulisí přítomen i Václav Havel, který tentokrát přijel s početným doprovodem, ve kterém nechyběl ani Karel Schwanzenberg, bývalý ministr Ondřej Liška či výtvarník David Černý. Ještě předtím si ale bývalý prezident stihl zahostovat v undergroundovém stanu se skupinou Hever and Vazelina, v jejíž řadách fungovali i někdejší spoluzakladatel festivalu František "Čuňas" Stárek či v jednu chvíli zcela nahý básník a provokatér místní policie, maskot festivalu Ivan Martin "Magor" Jirous.

Většina víkendu byla slunná, první polovina pak tropicky horká. Přesto se v sobotu Krakonoš zazlobil a dopolední původní krápání přešlo v naštěstí ne dlouhý, ale hustý liják, který červený prach místních cest proměnil v nepříjemné bláto. Publikum to neslo statečně a –123 min. nebo Petra Vášu a Ty syčáky i v dešti neopustilo.

Letošní Trutnov měl celou řadu silných míst. Vedle zmíněného zahajovacího večera například odehráli exklusivní set Monkey Business, při kterém se Matěj Ruppert nebál vydat i na pole italské opery, na druhé scéně svým happeningovým vystoupením zaujalo slovenské duo Vrbovskí víťazi, triumfální návrat slavili inovovaní Kurtizány z 25. Avenue, unikátně s kapelou zahrál Jiří Schmitzer. Ale letošní ročník především ukázal, že i konzervativně laděný festival se může výrazně vyvíjet, neustrnout a nabízet nové cesty. A že učit posluchače toleranci a úctě k těm, kteří něco v minulosti dokázali je přinejmenším stejně dobrý program jako když jinde přivážejí neokoukaná a módní jména.