Stále ještě si zakládáte na tom, že pro své dětské písničky nehledáte školené hlasy?
Uhlíř: Ono to v televizním pořadu ani moc nejde. U dospělých je zřejmé, kdo je sólista, ale u dětí tohle neplatí, vybíráme nmejen podle zpěvu, ale i podle toho, jak vypadají a jak jsou šikovní ve studiu před kamerou
Svěrák: Přiznávám, že děti, které nemají pěvecké školení, mě baví cíc než ty školené hlásky. A protože s námi zpívá Sedmihlásek, což je normální pěvecký sbor základní školy, pořád je to ale amatérský projev.
Uhlíř: Musíme uvědomit, že zpívat ve studiu, to je soda i pro profesionály. Fakt, že my se Zdeňkem taky zpíváme špatně, znamená, že náš zpěv je, jak říká Zdeněk, návodný. Lidi si řeknou, no takhle to dokážeme taky
Svěrák: Právě, ona ta nedokonalost může být i předností v tom, že si ty písničky paní učitelka poslechne a řekne si, takhle bychom to možná dovedli také.
Takže dětem píšete malé opery – na novém dvojalbu jsou to Dvanáct měsíčků a Šípková Ruženka –, aby si je mohly samy zpívat?
Svěrák: Naším cílem je, aby se ty operky staly repertoárem školních besídek, Myslíme si, že když to uslyší a mají na cédéčku i tu základní hudební stopu, karaoke, možná se odváží si to samy nastudovat. A opravdu se to děje. Někdy ani nepoužijí tu naši hudební stopu, ale mají jako doprovod svůj malý orchestřík, někdy jen klavír nebo kytaru. Jsou to opěkné věci.
Uhlíř: Největší maso bylo, když Červenou Karkulku hráli učitelé.
Svěrák: My jsme spokojení, splnilo se nám, že ty operky žijí. Jsou už čtyři – Budulínek, Červená Karkulka, O dvanácti měsíčkách a Šípková Růženka. Kdyby to někdo nastudoval dohromady, měl by celovečerní operní program.
Hodiny zpěvu děláte přes dvacet let, to už vám mnozí účinkující dost odrostli...
Svěrák: Ty první děti, se kterými jsme natáčeli zkraje, jsou už otci a matkami,
Uhlíř: V jednom baru jsem potkal takovou pěknou slečnu, hezky se ke mně měla a její přítel na to koukal dost nelibě. Pak se naštěstí ukázalo, že bývala v Sedmihlásku...
Za dvaačtyřicet let, tak dlouho spolu píšete písničky pro děti, se hudba a podmínky, za nichž ji děti poslouchají, hodně změnily. Obracíte se ke svým adresátům dnes jinak než kdysi?
Svěrák: My se k nim nemůžeme obracet jiným způsobem, protože od začátku, programově, děláme písničky tak, aby se líbily nám dvěma. Je to pořád náš vkus a naštěstí, i když se ty písničky nijak zvlášť nešíří rozhlasem, televizní Hodina zpěvu má už takovou tradici, že většina rodičů cédéčko obvykle koupí a děti je znají. Podle zpětné vazby z terénu víme, že například jim tyhle písničky vyplňují dlouhé cesty autem. Děti se prý baví a rodiče nenudí. A pro lidi v zahraničí jsou prý i pramenem češtiny, kterou si chtějí uchovat.
Uhlíř: Já jezdím pravidelně na dětská představení a mohu potvrdit, že na nich děti se mnou zpívají, a co je překvapující, když se v létě ocitnu na festivalech, dospělí zpívají také.
Svěrák Ale to je tím, že jsme tady tak dlouho, dnešní dospělí byli kdysi prvními posluchači těch písniček,
Ale třeba písnička To se jinde nestane z nového dvojalba není tak docela pro děti. Prozrazuje vaši ne zrovna dobrou náladu...
Svěrák:My se někdy neubráníme písničce,. která je spíš pro tatínky a maminky než pro děti. Pokud se v ní odrazí nějaká nálada, je to pravda ve chvíli, kdy to člověk píše, skládá, zrovna v té chvíli jsem takovou náladu měl. To je zákon lyriky, že to je oklamžitá pravda, teď, a zítra už nemusí paltit.
Chystáte spolu něco dalšího?
Teď na 28. září dobročinnou akademi, která jako každoročně bude vybírat peníze pro Paraple. Já tam funguju jako moderátor, Jarda jako hudební dramaturg a taky bude se Sedmihláskem zpívat.
Uhlíř: Pro režiséra Hynka Bočana jsme napsali písničku do pohádky Zlatý voči a taky jsme spolu udělali jednu pro pokračování loutkového Fimfára, do pohádky Rozum a Štěstí.
Proč jste pro nové 2CD právě tuto image?
Svěrák: Byli jsme na rozpacích, jak tohle dvojcédé nazvat - původně názvy našich desek vycházely z písničky Není nutno, ale to už jsme vyčerpali. A tak jsme se rozhodli pro "Hymnu sklerotiků", jak ji nazvali na You Tube, kde je písnička Zapomnětlivá – bez našeho vědomí – už pověšená.
Uhlíř: Na obálce jsme tam jako bezdomovci, sklerotičtí dědkové...
Svěrák: No, moje žena říkala, vy tam vypadáte tak, že tohle si nikdo nekoupí...
