Lištičky soutěžily na festivalu v Benátkách v sekci Týden mezinárodní kritiky. Co pro vás tahle nominace znamená?
Bylo to úžasné, měli jsme z tohoto úspěchu všichni strašnou radost. Taková koncentrace filmových nadšenců na jednom místě mi dodala energii. Já jsem se tam tak pozitivně nabila, že mám už teď chuť točit další film.
Na dalším celovečerním filmu už pracujete. O čem bude?
Bude se celý odehrávat na moravsko–české hranici. S Lištičkami má společné to, že jde taky o pohled z druhé strany. Je pro mě výzva točit o lidech, kteří jsou nepřizpůsobiví a vyčlenění ze společnosti. Takové filmy mi tady chybí.
Do Lištiček jste si z česko–slovenských herců vybrala samé neokoukané tváře. Bude tomu tak i v novém filmu?
Nemůžu pracovat s herci, kteří nepřijdou na casting, potřebuju je vidět osobně a u nás nejsou ti slavnější zvyklí na castingy chodit. I#proto jsem dala přednost začínajícím talentům. Tak jsem našla i Réku Derzsi. I když neměla ještě nic za sebou, zaujala mne už na první pohled. Podobne jako Jitka Josková a Rita Banczi.
Betce v podstatě po celou dobu filmu nezmizí z tváře odrzlý výraz a divák jí tak možná nepřijde na chuť. Proč jste se rozhodla vysvětlit motivy jejího chování až na samotném konci?
Je to trochu riskantní pojetí, ale pro mě je důležité donutit lidi přemýšlet nad druhými, aniž by si je hned zaškatulkovali a hodnotili je. V Lištičkách není všechno hned jasné. Jsou pro diváka, který chce přemýšlet. Myslím si, že lidé, kteří jsou nesympatičtí, zlí nebo zmatení, potřebují mnohem víc pozornosti a lásky. Pro mě Betka ale není negativní charakter, myslím si, že každý z nás ve svém okolí nějakou Betku pozná a má něco z ní v sobě.
K filmu jste napsala i scénář, který částečně vznikal ve spolupráci s herci. Prý s nimi hodně pracujete a dáváte jim "domácí úkoly". V čem to spočívá?
Máme nějaký charakter a s ním pracujeme. Herci dostávají za úkol ten charakter objevit ve svém okolí, pak se o něm bavíme a máme různá cvičení, která předcházejí samotnému natáčení. Herec se tak lépe sžije s postavou. Já s nimi diskutuji, jsou to mí partneři, i když mám nakonec poslední slovo.
Hlavní motiv vašeho filmu – vztah dvou sester – je univerzální. Nelákalo vás natočit příběh, který by se týkal přímo specifických problémů imigrantů?
Myslím si, že sesterská zápletka je pro prostředí imigrantů velmi specifická, stejně jako hlavní motivace a konflikt postav, které vycházejí z touhy našich lidí dostat se na Západ. To bylo to hlavní, co ocenili v Benátkách: že se jedná o nový pohled na imigrantské téma, skrz jejich intimní světy.
Natáčení v česko–slovensko–irské koprodukci muselo být složité. Měli jste třeba problémy s jazykovou bariérou?
Nejnáročnější bylo zkoordinovat práci na filmu z hlediska koprodukce. Třeba Irové mají jiný způsob práce. Občas to bylo velmi náročné, až na doraz, ale myslím, že jsme to zvládli. Taky jsem potřebovala už při castingu vidět herecké dvojice vedle sebe – třeba Réku s jejím irským partnerem – a to bylo náročné na logistiku.
Název filmu Lištičky odkazuje k liškám, které se usadily v dublinských ulicích. K nim jste přirovnala i imigranty, kteří podle vás nepatří nikam a sou doma tam i jinde. Sama jste studovala tři roky v Londýně, měla jste tam podobné pocity?
Už když jsem přišla v osmnácti z Bratislavy do Prahy, měla jsem dva domovy, i když nešlo o nijak odlišné kultury. Ani Anglie není kulturně příliš vzdálená, ale to, jak nás lidé ze Západu pojímají, je posunuté. Při škole jsem si musela podobně jako hrdinové mého filmu přivydělávat. Pracovala jsem za barem, kamarádila se s au–pairkami a byla to pro mě nejlepší škola, protože jsem tak vysledovala hodně příběhů a inspirace pro svou práci.
Film se měl původně odehrávat právě v Londýně. Nakonec se přesunul se do Irska. Jak jste s touhle změnou spokojená?
Dublin je Londýn 80. let, zažívá imigrantskou vlnu a teprve se tam tvoří imigrantská ghetta. V Londýně už jsou cizinci příliš zakořenění. Posun do Irska film obohatil a věříme, že obohatí i diváky v našich kinech a vyvolá diskuzi.
Recenzi snímku Lištičky najdete v pátečním vydání deníku