Turné, na kterém se teď nacházíte, není v místních podmínkách úplně obvyklé. Sedmnáct koncertů během necelého měsíce je dost. Co vás k tomu vedlo?
Shina Lo: I když jsme loni vydali nové album Gloria, hráli jsme pak poměrně málo. Letos v březnu jsme začali honit našeho nového manažera, že bychom rádi odehráli aspoň devadesát koncertů – také protože se tím živíme. Když člověk pracuje ahraje ve svém volnu, tak mu třicet vystoupení stačí, ale my jsme v jiné situaci. Vše se nakonec odvíjelo od brněnského koncertu ve Staré pekárně, který se dohodl už v květnu, a druhým základním kamenem byla účast na festivalu Move v Praze, na který jsme byli pozváni, když jsme hráli ve Francii v Bourges.
Podle jakého klíče jste vybírali místa, kde budete hrát?
Dan Salontay: Dost často někam přijedeme a já přesně vím: Ano, tady to je přesně ono. Na mnohých místech jsme už byli a víme, že to tam funguje a je to prostor, kam se chceme vracet. Splnili jsme si vlastně sen – během krátké doby projet celou Českou republiku křížem krážem.
Jste pověstní tím, že se na koncerty dopravujete i s nástroji vlakem. Ještě vás to neomrzelo?
Shina Lo: Nás to prostě baví. Teď jsme ještě navíc vymysleli kombinaci letadlo – vlak. Ráno jsme sedli v Bratislavě na Sky Europe, když ještě existovali, za hodinu a pů jsme byli v Paříži, pak přestoupili na TGV. Za další dvě tři hodiny je člověk kdekoliv ve Francii. Lidé nám to moc nevěří, ale nám to cestování vlakem připadne hodně pohodlné.
Dan Salontay: Předběhli jsme dobu, takové to měření karbonové stopy. My tu naši máme velmi krátkou.
Zmínili jste své koncerty v zahraničí. Jak se za našimi hranicemi projevuje krize?
Shina Lo: Vše je trochu utlumené, situace se přece jen změnila. Ale i přesto jsme letos hráli v Polsku, Maďarsku, Rakousku… Ve Francii jsme vystupovali na prestižním festivalu v Bourges, kde se hrají speciální sety pro profesionály, agentury a pomotéry festivalů. Právě proto, že letos ubylo koncertů, se můžeme plně koncentrovat na Slovensko a Česko.
Jak hodně vás Longital vytěžuje? Žádné vedlejší projekty nechystáte?
Shina Lo: My jsme si hned na začátku řekli, že se soustředíme jenom na Longital. Že je dobré nedrobit síly a sustředit se na tu jednu věc. Když se na cokoliv člověk soustředí plnou silou, tak to nemůže nepřinést výsledky. Takže jsme se rozhodli se nepouštět do žádných jiných věcí, pokud nebudou přínosné pro kapelu. Dvakrát jsme například dělali hudbu pro Divadlo Continuo, ale brali jsme to vlastně zároveň jako přípravu na další desku. Teď máme jednu písničku ve filmu Hodinu nevíš, ale tu si jen vybrali, ta nevznikla přímo pro film.
Další album zatím neplánujete? Dříve jste je vydávali až nezvykle brzo po sobě…
Shina Lo: Už jsme přešli na dvouletý interval. První dvě desky jsme vydali hned první rok, to byl přetlak, pak další tři byly po roce, od Výpravy jsme zjistili, že je teď lepší dát všemu čas. Chvíli trvá, než písničky vyzrají.
Dan Salontay: Také rok trvá, než písnička na koncertech nabere energii. Pak má svůj vrchol, po kterém jako by odchází. Ty z Glorie ho mají právě teď. Některé starší věci Shina kvůli tomu ani už nemůže zpívat – už jsme prostě jinde, text je o něčem, co už není aktuální.
Shina Lo: Občas je v nich něco, co je už prožité. Nechci se k tomu vracet. Naštěstí nejsme nijak tlačení k tomu hrát nějakou sbírku hitů. Takže osmé řadové album bude až příští rok. Už se to pomalu sbírá.
Jaké bude?
Shina Lo: Ono je vždy nejdůležitější najít základní leitmotiv, nit, která se nahrávkou povine. Když tohle máme, pak už to jde rychle.
Dan Salontay: Pro mě je například poslední Gloria návrat ke klidnějším začátkům, k období, kdy jsme si říkali Dlhé diely. Při nahrávání jsem se snažil tam ponechat emoce v takovém stavu, v jakém přicházejí.
Pokud vím, tak jste považováni za průkopníky v používání jedné elektronické "hračky". O co se přesně jedná?
Dan Salontay: My jsme elektroniku nejdřív používali čistě pasivně – pouštěli jsme si smyčky a rytmické struktury z minidisku a do toho hráli. Díky Divadlu Continuo nás okolnosti donutily ke kvalitativnímu skoku. Chtěli po nás věci, které byly nad naše technické možnosti, například crossfade, přechod z jedné skladby do druhé. Takže jsme přešli na laptop. A aby ten počítač byl víc než jen médium, ze kterého se něco pouští, aby to byl hudební nástroj, potřebuje nějaký kontroler.
A úplně náhodou jsme ve Vídni objevili jednu věc – vypadalo to jako taková ta Magická tabulka, kde se maluje kroucením knoflíků. Nevěděl jsem vůbec, co to je, ale ihned jsem se do toho zamiloval. Na internetu jsem pak zjistil, že to je dotyková obrazovka Lemur Jazz Mutant, na které si člověk vytvoří určité libovolné vizuální objekty, kterých se pak dotýká a oni reagují na ty dotyky tím, že třeba spouštějí nějaké procesy nebo generují zvuky. A člověk si sám nastaví, jak to má reagovat. Samozřejmě tím, že oba hrajem na kytary, nemůžeme to používat naplno, ale třeba Bjork aktuálně na koncertě už používá jen dva Lemury a dechovou sekci, tak tam je možné vidět, že to je úplně nový pohled na technologii. A další plus je, že to na pódiu vypadá moc hezky, vzbuzuje to zvědavost, lidé se na to chodí podívat zblízka.
Zpětně mi to ovlivnilo i hru na kytaru. Namaloval jsem si na Lemurovi kytarový hmatník a začal na něj hrát jako na kytaru. A pak jsem si ale uvědomil, že zatímco na kytaře člověk jedním hmatem zahraje jeden tón, na Lemurovi není problém jedním hmatem zahrát třeba deset tónů. Pořád jsme ale jen na začátku – počítám, že využíváme z těch jeho možností tak 15%.
Zároveň to ale znamená, že si vystačíte jen ve dvou. Začínali jste ovšem jako čtyřčlenná kapela. Nestýská se vám po dalších spoluhráčích, po lidském faktoru?
Dan Salontay: Měl jsem takový sen. V něm se ke mně naklonil Herbie Hancock a řekl: "Tohle je tvůj zvuk" a ukázal na cosi, co vypadalo jako malá tuba. Na internetu jsem našel, že se to jmenuje Eufónium. Takže jsem si ho koupil. Proto také na Glorii je poměrně dost dechových nástrojů. Ano – dovedu si představit, že by s námi hrál nějaký dechař. Nicméně jsme takto už nejen naprosto sehraná dvojka, ve fungování i na cestách.
Ten náš způsob, hraní i cestování, kdy už dávno to není jako u jiných skupin a nejde jen o to odehrát, rychle do auta a domů, je náš způsob života. A nevím, jestli je vůbec reálné někoho najít, kdo by do toho všeho zapadl. Umím si také představit v sestavě laptopistu. A jeden takový i je, chystáme se spolupracovat, už jsme spolu i vystoupili, jen on žije v Londýně. Je to syn Slováka a Řekyně, který neumí slovensky, máme ho prostě v záloze. Ale necháváme všechno otevřené.