Že práva na povídku Oko české spisovatelky Ivy Hercíkové kdysi zakoupilo hollywoodské studio Universal pro samotného Alfreda Hitchcocka, vlastně není až tak překvapující: jde o materiál, který jako by byl mistrovi thrilleru a hororu psaný přímo na míru. Jsou tu klaustrofobicky sevřené prostředí, záhadný zdroj ohrožení i další aspekty, které režisér Ptáků a Psycha rád a často využíval.
Práva se podařilo odkoupit zpět do Čech. Režie se ujal celovečerně debutující Miloš J. Kohout, který zatím natočil jen výtvarně výraznou krátkometrážní etudu Sen. Spolu s Hercíkovou se podílel i na scénáři. Na něm se podle závěrečných titulků filmu tak či onak podepsalo asi patnáct lidí. Přesto, nebo právě proto, je scénář daleko nejslabším článkem filmu. Šustí papírem, přetéká nelogičnostmi a na celovečerní stopáž je horko těžko natažený spoustou vaty.
Film Oko ve zdi má zřejmě kvůli existenci hongkongského hororu Oko a jeho pokračováním oproti povídce pozměněný název – přitom nezačíná špatně. V rozestavěném luxusním sídle na samotě si dají rande milenci Vincent a Ellen. V obří koupelně je zamkne starý mrzout z nedalekého zchátralého domu. Zatímco tam terorizuje svou manželku, s nic nechápajícím párem rozehraje v novostavbě hru na kočku a myš.
Zahýbat budeme později
Odhalování mrzoutovy motivace mohlo a mělo být zdrojem napětí. Je však odkryta snad už po čtvrthodině se školáckou polopatičností: nerudný muž při odchodu z domu sáhne na parohy zavěšené na zdi a štěkne na manželku "máš tady na mě vzpomínku". Podobně toporný je vtip, kdy vdaná Ellen v autě naviguje Vincenta slovy "jeď pořád rovně, zahýbat budeme později".
"Chci snít sladký sny," svěří se Ellen. "Kdybys byla pořádná manželka, tak by ta postel nebyla tak studená," sdělí své ženě před spaním dědek odvedle. Dialogy jsou bezobsažné, toporné, případně vzbuzují nechtěný humor. Zřejmě se jimi mají divákovi rafinovaně dávkovat informace, většinou však není těžké domyslet si všechno podstatné předem. "Překvapivá" odhalení ke konci řídkého příběhu pak působí zbytečně.
Oko ve zdi připomíná nedávný český thriller Klíček či Herzův několik měsíců starý horor T.M.A. v tom, že stejně jako ony uspává nekonečnými scénami, při nichž několik málo postav courá po rádoby strašidelném domě. Zasazení do koupelny a pokus o poštvání "vězňů" proti sobě zase odkáže na první díl série Saw (jakkoliv je zdrojová povídka Hercíkové samozřejmě starší). Když už je nuda maximální, vlepí Kohout do děje neorganicky scény ze svého Snu.
V takovém scénáři skutečně není co hrát. Představitelé milenců Karel Roden a Němka Catherine Flemming tuto skutečnost maskují s nadlidskou silou. Hůř dopadl americký herec německého původu Jürgen Prochnow (Šifra mistra Leonarda, Anglický pacient, Ponorka): mstivý mrzout v jeho podání vypadá jako legračnější bratr starého kývavého Brůny ze seriálu o majoru Zemanovi.
Oko ve zdiČR/Slovensko 2009 |
Hrdinský střih
Mezinárodní je tu nejen obsazení. Oko ve zdi se snaží vzbudit dojem, že se odehrává v kterési anglofonní zemi: vzkaz uvězněným je psaný anglicky, SPZky a uniformy policistů rozhodně nejsou české. "Západním" standardům odpovídá i kamera Vladimíra Smutného. Pohrávání si s barevnými filtry, stoprocentní nadhledy a další hračičky však jen zakrývají prázdnotu scénáře. Skutečnými hrdiny filmu se nakonec stává dvojice střihačů, kteří dokázali natočenému materiálu dodat aspoň jakousi soudržnost.
V jednu chvíli se mrzout pokusí párek nevěrníků přiotrávit plynem. Stane se tak možná v polovině stopáže. Tou dobou už bude publikum nicméně otrávené dávno a důkladně – a nezmění to ani takové absurdní a nezáměrně velevtipné scény, jako když zhrzený dědek rekonstruuje dávné trauma na bochanu uhněteného těsta.