Lidovky.cz

Podíl nudy na vzniku Paseky

Kultura

  13:25
Ladislav Horáček je klasik českého knižního podnikání. Dokonce tvrdí, že jeho Paseka byla prvním soukromým polistopadovým nakladatelstvím. Právě má dvacáté výročí.

Hradní Paseka. Paseka vydávala v devadesátých letech mimo jiné projevy Václava Havla. Ladislav Horáček (druhý zleva) s Václavem Havlaem a grafikem Pavlem Štefanem během uvedení jednoho svazku Havlových projevů. foto: Ondřej Němec.Lidové noviny

Skutečně jste byl první?

Já jsem dělal v listopadových dnech takovou sekretářku Občanského fóra v Melantrichu, zvedal jsem tam telefony a takové věci. No a někdy 23. nebo 24. listopadu jsem tak seděl v kanceláři a vypadalo to, že revoluce už je vyhraná, a tak jsem přemýšlel, co budu dělat dál. A tak jsem si řekl: založím si nakladatelství.

To ještě nestačilo, ne?

Ano, musel jsem to oznámit, ale nevěděl jsem moc komu. Ale shodou okolností se 9. prosince 1989 konal řádný kongres Protialkoholní společnosti dr. Římsy, jíž jsem byl členem, a tam jsem vyhlásil, že tímto okamžikem považuji nakladatelství Paseka za založené.

Tím tedy byla Paseka založená duchovně. Ale prakticky?

Prakticky jsem musel jít na ministerstvo kultury, kde jsem vyplnil formulář se žádostí o registraci a dostal jsem číslo 100. Oni měli očíslované nakladatele – těch státních bylo asi padesát a ty soukromé vzali od stovky. No, k ničemu mi to moc nebylo.

První knížka, Váchalův Krvavý román, vyšel snad až na podzim roku 1990. To už vás leckdo předběhl.

My jsme totiž nemohli sehnat nikoho, kdo by nám knížku vytiskl. Na rozdíl od Prostoru Aleše Lederera, který byl možná první, tak my jsme nebyli napojeni na zahraniční nadace. A tím nemyslím nic špatného. Dlouho ještě vládly socialistické poměry a nebylo jednoduché najít volnou tiskárnu.

Já si vás pamatuju z roku 1990 jako odcházejícího redaktora Středočeského nakladatelství, což bylo typické nakladatelství, taková "zašívárna". Nebo měla ta práce podle vás smysl?

To je správná otázka, byla to zašívárna, ale občas se člověk snažil, aby to mělo smysl. Já jsem tam prožil deset let, pár slušných knížek jsme tam snad vydali. Redaktorský život tehdy vypadal velmi pohodově, jediný problém byl, že se člověk ukrutně nudil. Dělal takové tři knížky do roka, víc to ani nešlo, protože na všechno byly limity a přidělený papír. Takže jsem v devět přišel do redakce a do jedenácti jsem tam seděl, pak tam nebylo prostě do čeho píchnout. Tak se člověk vypařil do hospody, kde jsme seděli s Petrem Šabachem a vymýšleli, co bysme tak dělali, kdyby tu nebyli komunisti. Přirozeně člověk hledal, co by mělo smysl, já to našel třeba v kruhu lidí, kteří se zajímali o Josefa Váchala, o jeho dílo výtvarné a ještě víc literární. Sdružovali jsme se právě v Protialkoholní společnosti dr. Římsy.

Do jaké míry byla protialkoholní?

Zásadně jsme prosazovali abstinenci, takže jsme se na každém zasedání zlili pod obraz.

Takové to byly veselé časy. Stýská se vám?

Ne.

Vy jste se nikdy nedržel moc u zdi. V roce 1998 jste zakládal politickou stranu, Unii svobody. Ale moc velkou kariéru jste v neudělal.

To byla taky legrace. Nikdy jsem nic takového nedělal, nikdy jsem před tím v žádné straně nebyl. Já jsem do toho šel s velkým nadšním a s ještě větší naivitou. No, moc slavně to nedopadlo. Zůstal jsem u toho tři měsíce, během kterých jsem se snažil s tím něco dělat, chvíli to vypadalo, že bych i kandidoval do parlamentu, ale to by mi zase bylo líto opustit firmu. Samozřejmě velmi rychle tam nalezli lidé, kteří hned ucítí šanci, různí šíbři a vykukové. Šel jsme proto velmi rychle pryč.

On to byl osud mnoha stran, které se zakládali spíš z entuziasmu, než proto, že by lidé skutečně chtěli v politice udělat kariéru. Většinou je to brzy přestalo bavit, protože jejich profese jim přinášela víc.

Mně třeba rozčaroval Pavel Němec, pozdější ministr sparavedlnosti. Vždyť on byl původně poslance ODS Václava Krás, vozíčkáře. A právě proti němu kandidoval a úplně ho převálcoval. Na takové věci jsem já neměl žaludek.

Mnozí Pražané vás znali jako vinohradského občana, sídlo Paseky je v Leichterově domě u Riegrových sadů, knihkupectví jste měl v Ibsenově ulici naproti Vinohradskému divadlu. Teď ale sedíme ve vaší kanceláři v Fišerově knihkupectví v Kaprově ulici. Překvapilo mě, když jste mě pozval sem.

No protože mi to knihkupectví patří... Ještě než umřel Bohouš Fišer (Bohumil Fišer, známý pražský knihkupce zemřel v srpnu 2007), tak mi říkal, že by si především přál, aby tady zůstalo knihkupectví a navrhoval mi, abych ho převzal. Tak jsem to udělal: zavřel jsem Ibsenku, ale Paseka dál funguje u Fišera. To jméno zůstane zachováno.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.