Kdyby si Charlie Watts přijel zahrát inkognito do některého z pražských jazz klubů, bylo by všechno v nejlepším pořádku. Ale do divadla Hybernia naproti Obecnímu domu se jeho domácké jamování nehodilo.
Už fakt, že diváci museli poslušně sedět a sledovat starého pána jak film pro pamětníky při dopoledním představení pro důchodce, ho trochu degradoval. Kdo si tedy chtěl z nedělního koncertu odnést silnější zážitek, musel si k němu dopomoci sám – ať už dobrou náladou, nebo třeba bedlivým sledováním hbitých rukou Wattsových spoluhráčů.
Vedlejší projekt bubeníka skupiny Rolling Stones nese název The ABC & D Of Boogie Woogie. Těžko ale říci, zda znamená něco víc než iniciály všech zúčastněných (Axel, Ben, Charlie a Dave). Žádná skutečná abeceda boogie woogie neboli pianového blues se totiž nekonala. I když se vystoupení neslo téměř výhradně v duchu tohoto žánru, výsledek spíš připomínal písmenkovou polévku než tematický koncert s jasným rámcem.
Málo swingu, hodně činelů
Důvod, proč se osmašedesátiletý rocker pustil do oddechového hraní staromódních stylů jen s virblem a "hajtkou", je vcelku jasný. Chtěl zkrátka strávit pár příjemných chvil se svým kamarádem s dětství, kontrabasistou Davem Greenem. Právě Green po celý večer odváděl nejlepší práci, tak jako ji už řadu let odvádí v big bandu veterána britského tradičního jazzu Chrise Barbera.
Oproti tomu výkon Charlieho Wattse, k němuž se zákonitě upnuly zraky každého v publiku, byl spíše zklamáním. Od samého začátku, kdy uhodil do bicích, jako by si spletl černošskou "dvanáctku" se Start Me Up, se zdálo, že mu do jazzového bubeníka cosi chybí. Kolegové by mu asi řekli, že hrál "moc rovně". Skutečnost, že jen málokdy zaswingoval, však tento zkušený harcovník povětšinou dokázal zakrýt nápaditým rozvířením činelů či jinými bubenickými vtípky. Víc než absence jazzového cítění tudíž jeho hudební abecedě uškodila nepřítomnost další osobnosti, která by mu utvořila protipól v pěvecké rovině.
Dvojice velmi obratných pianistů – Axel Zwingenberger a Ben Waters – se mohla snažit, jak chtěla, ale jedna věc je umět hrát na piano nohama jako Jerry Lee Lewis a druhá věc je udržet pozornost obecenstva po dlouhé dvě hodiny. Nepříliš originální Waters, jenž se spíš z nouze zhostil role zpěváka, působil dojmem slušného barového muzikanta. Nic víc, nic míň. Problém je v tom, že nešlo o noční klub na předměstí, ale o jaksepatří propagované (a diváky těžce zaplacené) představení jedné z legend světové pop-music.