Nahrávky zařazené na desku American VI: Ain’t No Grave vznikaly v roce 2003, krátce před umělcovým skonem a už po smrti Cashovy manželky June, jež zpěváka hluboce zasáhla. Ve stejné době vznikaly i záznamy, které se dostaly na album American V: A Hundred Highways. Cashův vokál doprovázejí o generace mladší hudebníci, například častý spolupracovník Becka Smokey Hormel, kytarista Matt Sweeney, známý svou spoluprací s hvězdami alternativního rocku (Billy Corgan, Bonnie Prince Billy), nebo bratři Avettové.
Podle Rubina album respektuje ducha řady, jež ke Cashově tvorbě během posledních dvou desetiletí přitáhla nové generace posluchačů. Producent nešel cestou nějaké násilné modernizace umělcova projevu. Usiloval naopak o co nejvíce strohé a přitom přesné aranžmá, které by nechalo vyniknout Cashův hlas, zkřehlý stářím a zároveň prohloubený životní zkušeností. Podařilo se tak vytvořit sérii, jejíž vrcholné momenty jsou skutečně nadčasové.
Cash přitom na deskách interpretuje skladby s dobou vzniku často úzce spjaté, někdy jsou jeho verze zajímavou variací silného originálu (např. Caveova Mercy Seat), jindy si zpěvák píseň fascinujícím způsobem přivlastnil (slavná verze Hurt od Nine Inch Nails).
American VI: Ain’t No Grave obsahuje třeba verze skladeb Sheryl Croweové nebo Krise Kristoferssona. Leitmotivem desky má být loučení, spása, a tedy i návrat. K tomu odkazuje obal alba, kde je Cashova chlapecká fotografie (předchozí disky na titulních snímcích dokumentovaly umělcovo stárnutí), název, který je vzat z textu na desku zařazeného tradicionálu ("Hrob tohle tělo neudrží"), i jméno poslední Cashovy vlastní skladby I Corinthians: 15:55, jejíž titul odkazuje k biblickému verši "Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé?"
