Jak je to s Divadelním studiem Továrna, ještě hrajete v holešovické La Fabrice?
Byli jsme tam v pronájmu a inscenaci Políbila Dubčeka jsme hráli rok. Byl to ale hodně náročný projekt, hrálo v něm pětadvacet lidí. Stručně řečeno už jsme na další reprízování neměli. Takže jsme to ukončili a obnovit to ani nejde, hrál s námi celý jeden ročník Vyšší odborné školy herecké, který se po studiu rozejde. Řekla bych, že inscenace si už svoje odžila.
Takže: založili jste si divadlo a uvedli jste v něm původní domácí hry. Kritika vás chválila, diváci vám chodili, ale vy se sotva držíte nad vodou. Čím to je?
Naše představa o tom, že soubor může fungovat bez návaznosti na rezidenční prostor, byla iluzorní. Ukázalo se, že je to mimořádně obtížné. Stává se nám, že většinu grantu spotřebujeme na reprízy. Pokud lístek stojí asi 250 korun, nedokážeme reprízu zaplatit. A přitom herci za představení opravdu nemají žádné závratné částky, je to tak tisíc, maximálně patnáct set korun. Musíme platit techniku, nájem, autorská práva. Teď jsme uvedli Loherové Poslední oheň v jiném prostoru – ve foyeru Nové scény. Možná že nás to nasměruje zase někam jinam.
Premiéra dopadla dobře, i mě, odpůrkyni hraní na Nové scéně, jste přesvědčili, že ten prostor má svou brutální estetiku. Co tedy bude dál?
Uvidíme. Nechci vést poraženecké řeči, ale je to těžší, než jsme si představovali. Děláme to doma na koleně, a to není nic příjemného. Zvlášť když nejde o divadlo pod žárovkou s jednou židlí, a to tedy opravdu nejde. Ještě hrajeme Českou pornografii na Zábradlí a tam se máme výborně, Doubravka Svobodová nám vychází vstříc, je tam výborná technika. Hrajeme ale jen jednou měsíčně, ono je totiž i těžké se s nějakým projektem vpeřit do divadla, které má svůj program.
Vždycky jsem měla dojem, že jste herečka stále otevřená tomu zkoušet něco nového. Vždyť byste mohla v klidu čekat, co se vám nabídne na vaší mateřské scéně. Co vás pohání?
Člověk si realizuje sny. Na mateřské scéně jsem samozřejmě součástí velkého konceptu, s jedním tématem se ztotožníte víc, s jiným míň. Ale ono i tohle je zdravé... dostát úkolu, který vám třeba nesedí. Vede to k určité statečnosti. A herec především nesmí být bázlivec, praví Minetti ve stejnojmenné hře.
Jste jedna z mála, která se intenzivně zajímá o špičkové divadlo ze zahraničí, jste pravidelným návštěvníkem festivalu německého divadla, jezdíte za ním. Vaše kolegy to příliš nebere. Proč vás ano?
Nedávno jsem byla v Berlíně a navštívila pár běžných představení – ve Volksbühne a Schaubühne. Je to dobré, vidět tam normální život divadla, protože česká divácká obec má k němu jiný vztah. Divadla tam byla natřískaná a zdálo se mi, že tam chodí jiný typ diváků než u nás. Byli jsme na Manželství Evy Braunové, a to je v zásadě politické divadlo. Byli tam mladí i staří, to není důležité, ale oni se jdou do divadla s něčím konfrontovat, něco se dozvědět, polemizovat, prostě přemýšlet nad tím, co se děje kolem nich. Němci jsou v tomhle dál než my, nevím, čím to je. Jestli k tomu mají přirozený sklon, nevím. U nás jsou všem současné hry a politické divadlo protivné, naši diváci jsou konzervativní. Aby bylo jasno, nemluvím o žádných naturalismech na jevišti a jiných provokacích. V Německu jdou diváci za tématem, sporem, jdou si tam dokonce otevřít rány, u nás ne.
My ani politické divadlo moc neumíme, ale vy patříte k těm, kteří to nevzdávají. Čím vás přitahuje?
Když ono právě pod pojmem politické divadlo se u nás myslí, že to bude nějaká nudná hrůza. Miroslav Bambušek formuloval v posledních Divadelních novinách politické divadlo takto: Je to takové, které reflektuje běžné bolesti obce, kde se nachází, kde žije, kde dýchá. A je jedno, jestli tou obcí je Praha, Brno, Ostrava, Kladno, Novgorod nebo rezervace kanadských Indiánů. A ještě dodal: Na druhou stranu je třeba říct, že cesta politického divadla není cestou pro každého. Je nevděčná, útrpná, bolavá. Vyžaduje silnou vůli a pevnou víru.
Celý rozhovor čtěte v úterním vydání deníku
