O Malcolmovi McLarenovi a především o té epizodě jeho života, která ho proslavila, se dá jen máloco říct s rozumnou jistotou, snad jen to, že sehrál jistou úlohu při vzniku britské punkové scény. Zbytek jsou legendy – někdy si protiřečící. I kdyby ale byla tím jediným dílem Malcolma McLarena legenda o Malcolmovi McLarenovi, stejně by mu to na významu moc neubralo – málokomu se stane, že jeho výmysl spolkne půlka zeměkoule.
Během svého života toho zkusil hodně. Kromě manažování kapel jednu dobu radil Stevenovi Spielbergovi, byl autorem videoinstalací, produkoval filmy, zpíval, působil v módním průmyslu, uvažoval i o kandidatuře na londýnského starostu. Proslavila ho ale jediná epizoda – spolupráce se skupinou, jejíž životnost byla jepičí (něco přes dva roky) a stihla nahrát jedinou regulérní desku – Sex Pistols.
Inspirace z New Yorku
Pocházel z dělnického prostředí a neurovnaných rodinných poměrů. Způsobem úniku pro něj asi bylo studium na různých uměleckých školách, během nějž ho zaujala ideologie tzv. situacionismu. S tehdejším partnerkou a pozdější slavnou módní návrhářkou Vivienne Westwoodovou provozoval na začátku 70. let butik Sex zaměřený nejprve na mladé lidi ze subkultur, později také na SM klientelu.
Prožil pár let v New Yorku, kde se seznámil s kypící klubovou scénou. Byl manažerem tamní vlivné undergroundové skupiny New York Dolls, vymyslel jim kostýmy a nové logo, kapela se ale brzy rozpadla. McLaren se vrátil a díky jeho krátkodobé manažerské zkušenosti za oceánem se na něj obrátili členové začínající skupiny The Strand. McLaren vyhodil původního kytaristu a jako náhradu přivedl v létě 1975 Johna Lydona, jenž přijal pseudonym Johnny Rotten.
Vznikli Sex Pistols, skandální skupina, jež na britské scéně způsobila převrat – primitivní, agresivní a vyzývavou hudbou s buřičskými texty i skandálním chováním a propracovanou uválenou imagí (dle návrhů McLarena a Westwoodové), pro niž se vžil název punk. Skupině se na ostrovech podařilo rozpoutat obrovský rozruch mimo jiné i tím, že v týdnu oslav 25 let panování královny Alžběty v roce 1977 vydala posměšný singl God Save the Queen, s nímž se dostala na špičku hitparády. Koncerty Sex Pistols místní úřady zakazovaly, bulvární tisk je upřímně nenáviděl.
Sex Pistols nebyli první punková kapela, udělali ale z toho stylu fenomén. Inspirovali vznik mnoha dalších, podobně syrových a energických skupin. Mezi McLarenem a vůdčím duchem a autorem většiny skladeb kapely Rottenem ale vzrůstalo napětí. Přispěla k němu i výměna na místě baskytaristy, členem skupiny se stal Simon John Ritchie (Sid Vicous), mediálně vděčný punker non plus ultra, jako hudebník ale spíš nepoužitelný, jehož silná heroinová závislost kapelu rozvracela a na koncertech se choval divoce a nepředvídatelně.
McLaren pro americké turné záměrně vybíral místa, kde se daly čekat násilnosti, a záměr mu vyšel. V lednu 1978 Rotten opustil kapelu po začátku koncertu v San Francisku s památnými slovy "už jste se někdy cítili podvedení?".
Velký McLarenův švindl
Spolu s McLarenem a režisérem Julianem Templem zbývající členové pracovali na pseudodokumentárním filmu Velký rokenrolový švindl, který historii skupiny líčil jako naplnění cynického McLarenova manažerského plánu, v němž členové skupiny figurovali jenom jako pěšáci bez vlastní iniciativy. Pronikavě odlišný pohled přinesl osm let starý snímek Špína a zuřivost – paradoxně opět režírovaný Templem. Vztahy mezi členy skupiny a manažerem řešil v 80. letech soud, jenž dal za pravdu kapele.
McLaren svůj úspěch se Sex Pistols už nikdy nezopakoval, mezi jeho manažerské přednosti asi nepatřil cit pro hudbu, ale spíš na věci kolem. V 80. letech pomohl uvést na britskou scénu hip hop, pracoval s kapelami jako Adam and The Ants nebo Bow Wow Wow.
Zkoušel ledacos, nescházel z veřejného povědomí, jeho historie otce punku z něj udělala svého druhu britskou instituci. Loni u něj byla diagnostikovaná rakovina, po přelomu roku se jeho stav prudce zhoršil. Bude pohřben na londýnském hřbitově Highgate, ve společnosti mimo jiné i Karla Marxe.