Vlastně náhodou, jakýmsi zázrakem se podařilo do filmové podoby převést jednu z nejzajímavějších divadelních inscenací posledních dvaceti let, operu Zítra se bude... autorů Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila s charismatickou Soňou Červenou v hlavní roli.
Tato reflexe zrůdnosti totalitních režimů měla premiéru v Divadle Kolowrat Národního divadla před dvěma lety a od té doby její uměleckou osobitost a emocionální uhrančivost pocítili diváci více než padesátky repríz nejen v Praze, ale i na řadě festivalů včetně Nitry a Helsinek, získala ceny Alfréda Radoka, Divadelních novin i Sazky.
Film se prostřednictvím společnosti Aerofilms, která už má s "operou v kině" zkušenosti coby český průkopník celosvětově úspěšného projektu přenosů z Metropolitní opery, dostane po slavnostní premiéře 4. května 2010 v rámci Evropských dnů opery do kin 13. května. A byl vybrán i do oficiálního programu karlovarského filmového festivalu. Věřme, že se dočkají i diváci České televize.
Čeští filmaři skromně v pozadí
Kdo měl možnost zažít Zítra se bude... v Kolowratu, si jistě před projekcí kladl otázku, zda vůbec lze takto unikátní inscenaci, scénicky založenou na principu prostupných zrcadel se spoustou "zrádných" odrazů, přenést na filmové plátno. Filmový záznam jednoho představení prostřednictvím tří kamer v režii zkušeného Jana Hřebejka, kameramanů Jana Malíře a Martina Šáchy a střihače Vladimíra Baráka divadelní dojem z intimní atmosféry Kolowratu nepřenesl bezezbytku, ale prokázal, že pohled kamer může zajímavě akcentovat detaily, přinášet nečekané úhly pohledu a působivé světelné kompozice do nového, svébytného tvaru.
Syrová osobní konfrontace diváků s vlastním vnímáním "politického procesu s Miladou Horákovou", kterému jsou v Kolowratu vystaveni pohledem na sebe v zrcadlové stěně, výmluvně propojující jeviště s hledištěm, se sice takto "snesitelněji" rozpustí v anonymitě sedadel kinosálu, ale získá další dimenzi výpovědi o době komunistické hrůzovlády. Tento "konfrontační" aspekt zapojení publika snad mohl být ještě silnější, kdyby kamera neulpívala na tvářích v hledišti sedících konkrétních známých lidí, kteří s příběhem Milady Horákové ani operou nesouvisejí a jen odvádějí pozornost jinam. Na druhé straně – bez takto sestaveného "publika" by patrně film nevznikl, neboť původně Hřebejk zamýšlel použít jen několik záběrů do svého filmu Kawasakiho růže.
O filmuZítra se bude... |
Je třeba ocenit, že na rozdíl od přenosů z Metropolitní opery, kdy se jejich režiséři často výrazně vzdalují od podoby představení, jak ho vidí diváci v hledišti, zůstali čeští filmaři skromně v pozadí. Plně tak posloužil autorům divadelního tvaru: Aleši Březinovi, Jiřímu Nekvasilovi a scénografovi Danielu Dvořákovi. Je dobře, že strhující výkony Soni Červené, Jana Mikuška, ale i dívek z Canti di Praga, Kühnova dětského sboru, orchestru PurPur s dirigentem Markem Ivanovičem zůstanou zachovány a dostupné širšímu publiku – vedle dokumentárního filmu Olgy Sommerové Do samoty v tanci, v němž se prolínají záznamy vzniku opery s autentickým dobovým zachycením procesu.
Film Zítra se bude... v distribuci Aerofilms zatím míří k divákům, kteří si již zvykli do kina chodit na operu. Třeba říci, že z hlediska digitální kvality obrazu a pětikanálového zvuku je záznam srovnatelný s přenosy z MET. Liší se však trýznivou naléhavostí výpovědi o nás a naší vlastní minulosti.
Zítra se bude... se dotýká stále nezhojených míst naší poválečné historie. Monumentální výkon Soni Červené je jako ostrý řez skalpelu, který bolí, ale může z rány vypustit nahromaděný hnis. Děsivý příběh Milady Horákové, který ji přes mučírny gestapa přivedl na popraviště komunistického režimu, klade nepříjemné otázky po osobní statečnosti každého z nás. V "hledišti" totiž mohou sedět ti, kteří podepisovali petice požadující tresty smrti pro "zrádce". A jsou tam i takoví, kteří podepíšou jiné, pokud to doba bude žádat – aby přežili pokud možno v klidu.