Rozsahem je to próza nevelká, napsaná je jazykem vizuálně velice evokativním – ideální materiál pro film, zdálo by se. Snímek, který podle ní natočil talentovaný australský režisér John Hillcoat ovšem dokládá, že to zdání je právě jenom zdání. Filmové Cestě se toho na první pohled vlastně nedá příliš mnoho vytknout. Ve vztahu k předloze je až pietní, obrazy předkládá působivé a stejně tak herecké výkony. Ty jednotlivé složky se ale jen málokdy propojí k nějaké synergii, která by energii filmu zesílila a zaměřila do jednoho bodu.
Cesta(USA, 2009) Režie: John Hillcoat Hrají: Viggo Mortensen, Kodi Smit-McPhee, Charlize Theronová, Robert Duvall a další Česká premiéra 29. 4. |
Co se autorům filmové Cesty povedlo, je vytvořit obraz světa postiženého nespecifikovanou katastrofou. Rozhodli se nespoléhat tolik na digitální a jiné triky (jakkoliv ve filmu použity byly), natáčelo se proto na místech, jimiž nějaké osudové neštěstí prošlo – město New Orleans, oblast zničená při výbuchu sopky Mount St. Helens, zpustlé průmyslové oblasti ve státě Pensylvánie.
Svět filmu Cesta tak nepůsobí jako výplod nějaké potemnělé fantazie, ale naopak velmi reálně. Kameraman Javier Aguirresarobe sjednotil barevnost rozličných lokací do jakéhosi šedohnědého "bezbarví", s nímž splývá pár přeživších popelavých a špinavých jednotlivců. Ve srovnání s textem ve filmu ubylo explicitně popsané brutality, některé skutečně otřesné obrazy z McCarthyho prózy Hillcoat neukazuje – asi to tak je správně, papír toho snese víc než film a doslovná vizualizace některých momentů zachycených v knize by film asi posunula někam, kam nepatří. Diváka, který zná Hillcoatův vynikající western Proposition, což jsou jatka skutečně barvitá, může tahle režisérova zdrženlivost překvapit.
Viggo Mortensen se pro roli vysíleného a ke všemu odhodlaného otce typově hodí a přináší do ní žádoucí tichou intenzitu. Herecky přesvědčivý je i Kodi Smit-McPhee jako Chlapec. Dětskému hrdinovi McCarthyho knihy je ovšem deset let a odpovídá tomu i jeho vystupování, na Smitovi-McPheem je vidět, že je starší, povaha jeho postavy se tak s jeho vzhledem někdy tluče. V nemnohých akčních scénách se autorům daří dosáhnout mimořádného napětí.
V čem je ale ten hlavní problém? Možná ani ne tolik v dílčích zploštěních zpracovávané předlohy (scéna s nalezenou plechovkou koly, která je v knize mnohovrstevnatá a zničující, ve filmu působí jako rozesmátá momentka). Ani větší důraz na postavu zesnulé Matky (Charlize Theronová), která se objevuje v přehnaně idylických flashbacích, by nemusel nějak zásadně vadit. Ta největší potíž Hillcoatovy Cesty je, že se filmu nepodařilo najít adekvátní filmový ekvivalent McCarthyho literárního stylu, jeho strohé vybroušenosti, maximálně jednoduché krásy, v níž hraje roli umístění každé tečky.
Trčící velká slova
Právě styl ale dává tomu příběhu dvou opuštěných lidí v umírajícím světě nadlidskou dimenzi, která, myslím, čtenáře u McCarthyho chvílemi nesnesitelné knihy držela. Ze snahy otce zachránit v beznadějné situaci syna udělal historii zoufalého pokusu zachránit lidstvo – nést plamen, ztělesněný v chlapci, nositeli čistoty, která k němu nepřišla ze strašného světa, do nějž se narodil, přišla ale.
Velká slova, jež v textu Cesty působí organicky, z filmu trčí, dialogy a komentář, jakkoliv předlohu respektuje, občas trpí popisností, někdy jsou prostě nadbytečné. Především ale – autor knihy dokázal poskládat slova tak, aby čtenář v mezerách mezi nimi tušil těžko uchopitelnou pravdu. Filmaři zůstali u víceméně adekvátního převodu těch slov, za ně už ale většinou nedosáhli.
Dobře je to vidět na finále. Ději knihy odpovídá vcelku věrně, možná se v něm trochu moc tlačí na city, ale na hollywoodské poměry je to pořád snesitelné. Odpovídající filmové vyjádření magického posledního odstavce knihy Cesta se autoři ale ani nepokoušeli hledat. Dost možná by ho ani nenašli. Závěr Hillcoatova snímku zvýrazňuje charakter celku toho díla – práce talentovaných lidí, kteří dělali, co mohli a co se dělat dalo. Jenom to bylo málo.
