Těch dvanáct lidí jsou členové výtvarné skupiny Ztohoven, kteří se rozhodli protestovat proti tomu, jak velké množství informací se z bezpečnostních i komerčních důvodů o jednotlivcích dnes uchovává. Podobně jako v případě jiné akce skupiny – známého nabourání se do ranního vysílání ČT, kam v roce 2007 "propašovali" obraz jaderného výbuchu – se i tentokrát skupina Ztohoven dostala, mírně řečeno, na hranici zákona.
Díky vcelku jednoduchému způsobu úpravy fotografií se jim podařilo nechat si úředně změnit identitu, stát se někým jiným. Svůj projekt pojmenovali Občan K. (v narážce na Kafkův Proces i slovo občanka) a ho představili pražskému publiku.
Svoje zkušenosti ze života pod cizím jménem zaznamenávali na kameru, z materiálu by časem měl vzniknout filmový dokument. Smyslem akce bylo – slovy trochu toporně formulovaného manifestu – "apelovat na spoluobčany a spoluobčanky, aby přemýšleli nad tím, co všechno se kolem nás nyní staví, odkud na nás kdo dohlíží...".
V Králodvorské ulici v centru Prahy se ve středu vpodvečer shromáždil menší dav zvědavců, kteří se přišli podívat, s čím místní etablovaní provokatéři ze skupiny Ztohoven tentokrát přišli. Když se ale pro ně prostory vyklizeného obchodu otevřely, viděli expozici docela strohou a značně matoucí. Místnost, ve které je výstava instalovaná, je prázdná až na válec, ve kterém je vidět dvanáct občanských průkazů, na zeď se promítají "občankové" portréty dvanácti mladých mužů, jež plynule přecházejí jeden v druhý. Není snadné z toho pochopit, "která bije", vlastně je to nemožné. Text nad vystavenými průkazy nezasvěcenému divákovi také zrovna nepomůže.
Velká slova nepomohou
Příběh vzniku těch exponátů je ovšem docela pozoruhodný. Členové Ztohoven využili toho, že české předpisy umožňují, aby žadatel o občanský průkaz k žádosti připojil přinesenou fotografii – snímky nepořizuje úředník. Dvanáct členů se nechalo podobným způsobem ostříhat, vyfotili se a snímky pak upravili takzvaným morphingem - na počítači se ze dvou tváří vytvoří obličej jeden, na němž jsou ale rozeznatelné rysy obou "dárců". Dohodli se, že si navzájem vymění identity, s upravenými fotkami se vypravili na úřad, každý z nich dostal občanku na jméno jiného člena skupiny (člověk B přinesl fotku, která kombinovala rysy jeho a člověka A, a požádal o doklady člověka A) a po šest měsíců žili pod cizí identitou - alespoň v očích úřadů.
Došlo dokonce k paradoxní situaci, kdy jeden člen skupiny měl podle jména svatbu, osobně se ale obřadu účastnil jako svědek. Bez problému cestovali po Evropě i mimo ni (k vydání pasu s časově omezenou platností stačí přinesená fotografie). Život s vypůjčenou identitou završili účastí ve volbách.
Skupině Ztohoven se povedl kousek docela troufalý, jeho souvislost s obavami, které členové v doprovodném textu vyjadřují, ale autorovi těchto řádek připadá spíš volná. Snad se dá říci, že se jim podařilo najít díru v systému, oklamat ho. Předpokládaná reakce toho systému bude, že tu díru nějak zalepí. Jakým způsobem ale akce Ztohoven vystihuje či ilustruje míru, do níž jsou naše životy zaznamenávány a sledovány – těžko říct. Členové skupiny prokázali, že před systémem je možné se – při troše snahy – schovat, vodit ho za nos. Ne že by to byla nějaká velká novinka –podobné kousky se daří dělat kdejakým jiným skupinám, jež ovšem svoji činnost nedeklarují jako umělecký projekt. Skupině Ztohoven se povedlo něco, o čem se asi bude mluvit. Jestli ale její počin představuje taky nějakou inspiraci k přemýšlení, už je jiná otázka. Velká slova seřazená do myšlenek, které už byly inspirativněji a pronikavěji vyjádřeny dříve, tomu moc nepomohou.
