Co jsem viděl, na co jsem zvědavý a na co se ve Varech těším

Některé filmy jsou jistota: kdo neviděl velmi dobré české zástupce v hlavní soutěži, retrodrama 3 sezóny v pekle a loutkového "Kukyho", měl by je ve Varech dohnat. S jistotou můžu doporučit i malý, neokázalý snímek Veteráni v sekci Jiný pohled.

Typicky strohá severská komedie o velmi nesourodé trojici na cestě někde uprostřed Švédska nabízí kromě mnohdy černého humoru i skvělé herce, bizarní situace (jak člověku můžou zavařit život obyčejné kopačky!) a nenápadnou, o to však efektivnější práci s motivy a náladami. Mít ve Varech víc času, podíval bych se na ni s gustem ještě jednou.

Velký ohlas a jednoznačně pozitivní přijetí vyvolal v jinak rozpačitě přijímané soutěži na letošním festivalu v Cannes hraný debut Sergeje Loznici Moje štěstí.

Loznica, jehož filmy produkuje předseda nynější karlovarské poroty dokumentů Heino Deckert, proslul jako dokumentarista: skvěle pracuje s archívy, občas provokuje, často je politický, vždy naprosto erudovaný. V souvislosti s ironicky pojmenovaným Mým štěstím se nejčastěji mluvilo o surreálné mozaice z dnešního i desítky let vzdáleného Ruska, explicitním násilí a režijní jistotě. Nebude to snadný film, ale tím spíš jsem na něj zvědavý.

A čeho se už teď nemůžu dočkat? Nebeských dní Terrence Malicka ve Velkém sále. Málokterý film si tamní obří plátno zaslouží tak jako tenhle majstrštyk kameramana Néstora Almendrose, který přitom při natáčení uprostřed nekonečných plání kanadské Alberty pomalu slepl.

Těším se na stejný příval kinematografického blaha, který mě ve Velkém sále zasáhl při projekci Badlands stejného režiséra před třemi lety. Nebeské dny, Malickův tradičně poetický, nekonečně smutný příběh o lidech neschopných žít normální životy mezi těmi, kdo je žijí každý den, bude nepochybně jedním ze zážitků letošních Varů.