Není proto divu, že studio DreamWorks námět v podobě dnes už dvacet let staré knihy Williama Steiga ždíme tak důkladně: současný boom digitálně animovaných snímků postavu srovnatelně populární a nosnou jako Shrek zatím nevyplodil. Ale i ve studiu DreamWorks chápou, že i pohádky mají svůj konec, a čtvrtý díl zlobrových dobrodružství prezentují jako poslední.
Možná za tímhle rozhodnutím stojí nepříliš úspěšná třetí část. Shrek Třetí však pouze zaplatil za to, že se vydal trochu jinou cestou. Nejméně oblíbený díl do značné míry odvrhl divácky vděčné narážky na popkulturu a věnoval se jedovatějším vtípkům odjinud, třeba z amerického univerzitního života. Shrek: Zvonec a konec, jak se v češtině jmenuje poslední příspěvek do série, se vrací k jejím kořenům.
Při znalosti jiných amerických "nekonečných" filmových sérií, které se dokážou recyklovat ad absurdum, nelze neocenit, jak se autoři čtvrtého Shreka se svým úkolem poprali. Nejjednodušší nápady bývají někdy ty nejlepší. Titulní zlobr je znuděný stereotypem života otce od rodiny a lokální celebrity, a tak zatouží po tom, aby si mohl jako kdysi bezstarostně a sám užívat strašení vesničanů, rochnění se v bahně a dalších rozkoší.
To mu magickou smlouvou dopřeje zloprcek Rampelník, který tím ale sleduje vlastní cíle: chce ovládnout celé království. Shrek se tak skokem v čase ocitne ve světě, kde ho jeho milovaná Fiona nikdy nepoznala, jejich rodina neexistuje a společní přátelé k němu zůstávají hluší.
Větší návrat na začátek už to ani být nemůže: Shrek začíná zase od nuly. A právě paralely s minulými díly jsou hlavním motorem filmu. Fiona mu tentokrát nepadne do náruče, protože se ze zakletí musela osvobodit i bez něj. Vlezlého Oslíka musí zlobr nahánět sám. Udatný Kocour v botách je obtloustlý a líný. Nebohý Shrek tak má plné ruce práce, aby dal všechno do pořádku, protože na to má pouze pohádkových čtyřiadvacet hodin.
Film nepokrytě spojuje motiv zbloudilého člověka, který si neuvědomoval, jak dobře se vlastně měl, se scenáristickým postupem "co by se stalo, kdybychom z dějin vymazali tohohle pašáka", jehož nejslavnějším příkladem je Caprův doják Život je krásný. Oba postupy bývají u diváků úspěšné a zabírají i v tomhle případě. Je vlastně s podivem, že autoři čtvrté části dost vytěžené série dokázali vyrukovat s finále podobně emotivním a působivým jako v předchozích případech.
A jestliže dramatický oblouk funguje podobně dobře jako dříve, stačí probrat dílčí odlišnosti od předchozích částí. To, že má Shrek mimiku Arnolda Schwarzeneggera v jeho filmově nejlepších letech na přelomu osmé a deváté dekády minulého století, tentokrát podtrhuje narážka na scénu s žentourem z Barbara Conana. Emancipace už tak dost nezávislé Fiony pokračuje tím, že nyní vede podzemní hnutí zlobřího odboje proti Rampelníkovi. (Shrek ale vedle ní nemusel vypadat jako takové nemehlo.)
Fakt, že čtvrtý díl jde do kin v čím dál populárnější trojrozměrné verzi, vedl k tomu, že obsahuje nadměrné množství scén, v nichž postavy efektně poletují vzduchem a zapichují se divákovi do obličeje. A postava Krysaře s flétnou přepínající se na nejrůznější typ obětí je vtipná a využitá tak akorát.
S Krysařem nicméně souvisí použitá hudba. Shrekova série si vždy dávala záležet na tom, že ke konkrétním scénám perfektně vybírala doprovodné písničky napříč popkulturou. Tentokrát výběr moc nefunguje (třeba Sure Shot od Beastie Boys se dost míjí s cílovou skupinou). Výjimkou je geniální použití singlu Orinoco Flow od Enyi. Její bezobsažná omyvatelná hudba doprovází scénu podepisování smlouvy, jež se podobá telemarketingovým nabídkám instantního štěstí.
V závěrečných titulcích filmu Shrek: Zvonec a konec se objeví většina postav z předchozích dílů. Snad to můžeme brát jako záruku toho, že "zvonec a konec" je míněno vážně. Zelený zlobr se stejně jako Rocky, Rambo nebo Karate Kid do dvaceti let určitě objeví znovu. Ale do té doby na něj můžeme vzpomínat v dobrém.
