Jdu se navečeřet – pan režisér sedí na zahrádce stejné restaurace. Jdu na jeho masterclass – pan režisér postává před vchodem a tváří se vstřícně. Snad nikde jinde než v Uherském Hradišti nemůžete prostě přijít a říct ahoj. Rozhovor bude.
Na Masterclass Dagur Kári mluvil velmi soustředěně a zajímavě. Hlavní zjištění spočívalo v tom, že jakkoliv jeho životní i tvůrčí dráha (narozen ve Francii, točil na Islandu, studoval v Dánsku, proráží v USA) jednoho svádí k uvažování ve stereotypech (ovlivnění novou vlnou, ovlivnění Dogmatem 95, tah na Hollywood), tenhle chlápek se jim vyhýbá se suverenitou Hana Solo v dešti asteroidů. A přesto se o každý z nich nějak otře: co se nové vlny týče, bere možná tak Godardovo Masculin, féminin: 15 faits précis, vůči Dogmatu 95 se vymezuje, Hollywood je mu zřejmě dost ukradený.
První film viděl v pěti letech, když ho jeho otec nevzal do kina na nic jednoduššího než na Kurosawův lovecký úkrok stranou Děrsu Uzala. Hrdinu svého celovečerního debutu Albín jménem Nói si vymyslel dávno před tím, než začal uvažovat o filmování. Hrdě se hlásí k lásce k zrnité "šestnáctce". A prý pracuje pomalu jako šnek: na jednom scénáři sedí třeba šest sedm let. Nevymýšlí příběh, napadají ho zkrátka situace a scény, které jednou za čas zkusí sesypat dohromady.
Když člověk vidí hotové, uzavřené, někdy i geniální dílo, většinou si nemůže a ani nechce být vědom zápasů a pochybností, které k tomuhle zdánlivě "zkamenělému" tvaru vedly. Ty nejlepší filmy nedělají Mistři; Mistři jsou ti, kdo své nejlepší filmy už mají za sebou a teď dožívají skrze ně. Ti nejlepší autoři pořád zápasí a pochybují. Je radost vidět, že Dagur Kári není Mistrem, ale stydlivým chlápkem, co se denně musí ptát sám sebe, co že to vlastně dělá. A je v tom naděje vědět, že Mistrem asi nikdy nebude.
