Koncert mělo zahájit v Berlíně usazené instrumentální duo klavír-housle Greg Haines & Peter Broderick o půl osmé. Jenže ještě několik minut po plánovaném začátku stála před prodejnou lístků fronta lidí. Muzikanti tak začali až s desetiminutovým zpožděním. A rovnou se zakousli do posledního Hainesova počinu Until the Point of Hushed Support.
Dvě zdánlivě nekonečné ambientní árie, kdy smyčec na houslích dokázal vykouzlit zvukové efekty, o nichž mohou elektroničtí producenti jen tiše snít, a klavír působil jako prvotní hybatel všeho dění v hudebním vesmíru, však neustále narušovali přicházející posluchači.
Těm nevadilo ani to, že atmosféru tichého koncertu zdeformuje třeba i hlasitější nádech. Škoda že je u vchodu nestihly zastavit uvaděčky. Ale na české poměry jedinečný koncert ochudilo i několik fotografů, jejichž cvakání zrcadlovek pravidelně nabourávalo dlouho stavěné melodie. Klid udělal až jeden z posluchačů. Ten prostě fotografy z koncertní síně vyhnal.
Do ztichlé haly pak jako hlavní hvězda večera vchází třicet klasických hudebníků a holohlavý Jóhann Jóhannsson se svým dvorním "rušičem". Tedy tvůrcem všech softwareových ruchů, lupanců a zdánlivě neprůhledných zvukových stěn.
Jóhannson sice s Pražským komorním orchestrem spolupracuje často, ale předehra k úvodní Fordlandii se jeví trochu rozpačitě, první housle jakoby nevěděly, kdy se mají k elektronickému podkladu přidat. Všechny otázky ale rozbíjí prvních několik společných tónů, skladba se otevírá v celé své kráse. To, co na albu působí jako poklad uzavřený v průhledné skleněné truhle, se najednou dostává přímo do posluchačových rukou. Zkrátka blíž podstatě hudby už člověk být nemůže.
Síla spojení elektronické hudby s orchestrem
Některé krátké úseky orchestr odpočívá a Jóhannson si pohrává jen se svým podkladem z laptopu a vydrnkáváním několika tónů na piano. Poté ale opět dostávají slovo pražští muzikanti. V momentech, kdy se sál utápí v těžké a neprostupné sonické mlze, klasické nástroje působí jako jediní zástupci každodenního světa v digitálním systému. Jóhannsson dokáže podobných situací využít k vytvoření srozumitelného poselství: elektronická hudba je fajn, ale až propletením s dřevěnými instrumenty má nezastavitelnou sílu.
Po jednom přídavku a několika Jóhannssonových úklonách koncert před desátou večer končí. Další díl průběžného festivalu Music Infinity v režii pražského Paláce Akropolis a Josefa Sedloně končí. A i když už Jóhannsson zahrál před dvěma roky v odsvěceném kostele na Františku, až včera jakoby s ním posluchači alespoň na chvíli srostli. Především díky mohutným stěnám Rudolfina.
A koho by mohl tým kolem propagátora Josefa Sedloně pozvat do těchto prostor příště? Mluví se o německém mistrovi na výrobu silných pocitů Ulrichu Schnaussovi.
