Herecké profesi občas chybí důstojnost, říká David Prachař

LN Patříte k těm hercům, kteří v občas i dost vysilujícím provozu nerezignují na to, co je vnitřně naplňuje. Opět jste s Janem Nebeským připravili nekomerční projekt podle svých představ – variace na téma Don Quijote. Co vás k tomu vede?
Doufám, že dokud budu mít sílu, tak se toho nevzdám. Je pravda, že v této době, která je na granty skoupější, je třeba takovou práci koncentrovat do co nejkratší doby. V našem týmu už nepotřebujeme dlouhou dobu na zkoušení, jsme naladění na stejnou vlnu. Je to krátké a intenzivní setkání a pro mě ohromná radost. Někdy člověk zkouší dva měsíce a je to k ničemu, čas je neúměrný výsledku. Složitě se něčeho dopátráváte a navazujete kontakty s lidmi, s nimiž si nerozumíte. Tady se to naopak urychluje, protože peníze jsou minimální a podmínky svízelné. Měli jsme jen deset dní k dispozici, ale mohli jsme tam být čtyřiadvacet hodin. Je to uzavřená záležitost, která se víc než zkoušení podobá workshopům.

LN A jak postupujete?
Už to máme ověřené – dramaturgyně Kateřina Šavlíková udělá podklady pro Egona Tobiáše podle toho, jak jsme se dohodli a o co nám jde. Egon naše představy zformuluje do scénáře, do něhož jemně vstupujeme svými improvizacemi. Do Dona Quijota se nám ještě promítlo téma Bohuslava Reynka – Honza Nebeský totiž navštěvuje jeho syny. Oslovila nás jejich kniha Kdo chodí tmami, kde oba vzpomínají na své rodiče. A tak i mně se do toho promítly vzpomínky na tátu... Když Reynek ilustroval verše Věry Provazníkové na téma Don Quijote, tak vlastně ilustroval svůj příběh. Rytíř smutné postavy zůstává za humny rodné vesnice stejně jako Reynek, který se ze své vsi skoro celý život nevzdálil. Člověk dnes už nehledá podobu Dona Quijota, protože z toho většinou vznikne historická freska. Zamýšlíme se nad tím, co pro nás znamená donkichotství. Stejně jako Terry Gilliam, který o tom, jak se mu Dona Quijota nepodařilo zrealizovat, natočil dokument Ztracen v La Mancha. To je to donkichotství uměleckého snažení a pídění se, to je ten marný boj.

LN A má smysl se do něj pouštět?
Jasně, to je jako s těmi granty, pořád se to musí zkoušet, i když skoro nic nedostanete. Vůbec si nestěžuju, doba je blbá, ale nikdy nebude lepší. Vezměte si Prahu, jak je to malé město, ale otevřte si kulturní přehled a spočítejte si, jak obrovská kulturní nabídka tu je. Spíš by to chtělo něco vyšmiknout a naopak přidat peníze tam, kde to je třeba, ale toho se magistrát bojí.

LN Na veřejné peníze mají dosáhnout jen špičkové projekty, ale když srovnáme ty ubohé peníze, které jdou do kultury, s těmi, jež se nesmyslně rozhazují jinde, a ještě za značně podezřelých okolností, je to zase jiná píseň.
Samozřejmě – a kolikrát je to čirá absurdita, jako když se do Prahy vozí sníh ze Šumavy, aby se mohly pořádat uhozené závody na Pražském hradě. Všechno je to pravda, ale já jsem dneska vděčný, když dostaneme 120 tisíc korun na svůj projekt a můžeme ho uvést v Roxy/NoD. Mají nás tam rádi a osmdesát procent výtěžku sice bude našich, ale nemají ani korunu na reprízy. A pak si připadáme, že se tak trochu vnucujeme, prostě nemáme žádnou budoucnost. Určitá nouze a nesnadnost je pro umění posilující, ale nemělo by se to dostat do úplného minima. V tom už vlastně jsme, a ještě nám hrozí, že se to dostane do nějakého "podminima".

LN Co vám tedy v tomhle směru vadí nejvíc?
Že Praze chybí otevřený kulturní prostor, který by měl určitou sílu peněz a využíval ji pro nezávislé projekty. No a to je právě to donkichotství, to, co děláme, vůbec není praktické, a jsme tím pádem vystaveni posměchu. Ale já tím vyvažuju to, co dělám ve své profesi. Potřebuju, aby mě hraní bavilo a bylo podle mých představ, a to tady nacházím. A jsem v kontaktu s lidmi, kteří se na tvorbu skutečně dívají a jdou s ní. Protože popravdě řečeno, předplatitelské skupiny v Národním divadle nejsou publikum, které strhne k nadstandardním výkonům. Na tohle jsou dobrý festivaly, tam přijdou mladí diváci, kteří se dokážou nadchnout. Protože diváci jsou čím dál tím tupější, televize v tomhle udělala maximum, těžko říct, kam to půjde dál. Tady se hledají talenty, tančí se a estráduje ostošest a divák ani neví, že by mohlo být něco, co má inteligenci a hloubku.

LN V jedné takové show jste měl syna. Rozmlouval jste mu to? Nerozmlouval, copak by to mělo cenu? Mladí s tím nemají problém. Jim je to jedno, ale spíš v tom smyslu, že divadlo není středem jejich života, a tak se tím tolik nestravují. A z 80. let, kdy my jsme začínali a byli v jejich věku, si dělají legraci, je to pro ně dávnověk. A to, co parodují, s tím i svým způsobem splývají. My pořád řešíme, jestli si moc nezadáme, oni ne. Je to prostě jiná generace, která vyrůstala za jiných podmínek. A pak to prostředí, v kterém žijeme, to je vážně na hlavu. Je nás deset milionů a v jednomu kuse tady hledáme nové talenty, nové zpěváky, předvádíme exhibicionisty, kteří jsou tlustí, nemají partnera, přestavují byty a podobně. Místo toho, abychom si všímali lidí, kteří jsou v zoufalých existenčních podmínkách nebo umírají. Společnost je divně usedlá a nechápe touhu něco skutečně sdělit, pro něco planout. A v téhle úpadkové době člověk pěstuje divadlo.

LN Myslíte, že opravdu úpadková?
Možná je spíš přelomová, ale zábavné je, že tomuto evidentnímu dostatku říkáme krize. To je vážně srandovní, co až ta krize opravdu přijde? Žijeme v nejlepším patře našeho světa, a přesto si to pořád vzájemně otravujeme. Lidi dneska nejsou vystavení žádnému tlaku a to je paradoxně ochuzuje. Všechno se točí jen kolem peněz, to, co dneska lidi svádí, jsou jen tyhle požitky. Za bolševika se člověk občas dostával do šílených situací, ale mohl se o sobě dozvědět mnohem víc než dnes.

LN Být "numismatikem" je prostě náročné. Mít největší hrobku na hřbitově – co s tím? Myslíváte někdy na to, že čas se krátí? To víte, že ano. Řekl bych, že do šedesáti to fyzicky i psychicky jde velmi dobře. Ale pak začnou síly ubývat a je dobré o tom vědět, být připraven.

LN Každý hledá smysl svého života v něčem jiném, třeba v rodině a dětech. Vy jste si jich pořídil poměrně dost. A ve dvou věkových rovinách. Je lepší být otcem mladším, nebo starším? Mám na ně víc času. Když je člověk mladší, má hodně energie, plýtvá s ní a vymýšlí hovadiny. Teď se víc dokážu soustředit na jednu věc. Moje povolání má tu výhodu, že práce je nárazová, buď je jí strašně moc, anebo je volno. Takže s dětmi můžu být delší dobu.

LN S rodinou jste opustili Prahu a přesunuli se na blízký venkov. Proč?
Nemám moc rád velkoměsto, ale nechtěl bych bydlet ani v nějakém menším městě u Prahy, dávám přednost venkovu, je mi to tam příjemnější. Občas fungujeme jako autodoprava, děti vozíme do školy do Prahy. Tam a zpátky. Ale do divadla už jedu mimo špičku. Když člověk bydlí na venkově, tak si to v létě opravdu užije, a ne že tam je v sobotu a v neděli a musí za tu dobu posekat trávu, i kdyby měl padnout. A pak jet urvanej domů. Udělám to, kdy se mi to hodí, a v klidu a víc si všechno užiju.

LN Takže už se z venkova nehnete?
Je mi jasné, že až děti dorostou, stejně se budeme muset přesunout zase do Prahy. V určitém věku pro ně venkov neskýtá žádné zvláštní radovánky a možnosti. Tak romantické děti nejsou, že by chodily na procházky a omdlévaly radostí, jak je to krásný.

LN A není to přece jenom šílený hon, každý den i víckrát tam a zpátky?
Je, bohužel člověk žije podle toho, na co má a co zrovna v té chvíli potřebuje. Na druhé straně ale řídit auto je pro mě jediná chvilka klidu. Je to čas, kdy jsem sám a můžu si přemýšlet nebo poslouchám rádio, hodně Vltavu – tam jsou pořady, které mám moc rád.

LN Mluvili jsme o tom, že hodně čtete, vždycky jste byl náruživý čtenář?
V mládí ani ne, hodně jsem sportoval a hrál fotbal. Čtení mně dnes nahrazuje to, co mi nedává svět okolo. Je to pro mě intimní činnost, s kterou jsem sám. I když třeba jednou rukou houpu dítě. A vybírám si určitá témata a o těch pak chci přečíst všechno – třeba teď čtu všechny knihy, které se zabývají Karlem Hynkem Máchou. Kolikrát pak objevím něco krásného jako Šumavu umírající a romantickou od Váchala. Dostal jsem ji od Ježíška a byl jsem úplně nadšený. To je něco neuvěřitelného. Kdyby to zítra otiskli zelení, tak nemusí změnit ani větu. Váchal píše v roce 1925, jak Šumava mizí, jak se vozí dřevo do Rakouska, jak se vysazují jen smrky. A předvídal ekologickou katastrofu.

LN Zajímá vás třeba česká próza?
Tu moc nečtu, to by mně někdo musel něco doporučit. Čas od času ano, četl jsem třeba dvě knížky od Petry Hůlové nebo Kloktat dehet Jáchyma Topola a to se mi moc líbilo. Spíš čtu knížky starší, které jsem ještě nestačil přečíst.

LN Naposledy jsme spolu dělali větší rozhovor, když jste měl za sebou debut v Národním divadle – Cyrana. Je to osm let. Jaká pro vás byla jako pro člena první scény?
Nestěžuju si a nejsem rozčarovaný. Vždycky jsem dost měnil angažmá a přechody mně spíš dělaly radost, bavilo mě přijít někam jinam a poznat nové lidi. Osm let je dost, tím spíš, že jako člen ND vlastně hraju ve čtyřech divadlech. Mám asi štěstí, ale většinou dělám věci, které mě baví. Aspoň z devadesáti pěti procent. Zatím pořád hraju víc větší role a nemusím někde trpět a vykrývat pozadí. A pořád mám nějaké mety, chci zkoušet nové věci. Je to ale těžší o to, že soubor je strašně velký a hrozí parcelizace – s mnoha kolegy se vůbec nepotkám.

LN Národní je obrovský třísouborový kolos, což pomalu nemá v Evropě obdobu. Myslíte, že je to tak dobře?
Omezit hraní činohry v historické budově by bylo docela logické. Asi by z toho byl poprask, vzpomínalo by se na slavná jména a volalo by se po uchování tradic. Ale je to svízelný prostor pro činohru, i když ho mám rád. Stavovské divadlo je mnohem příjemnější a komornější. Nezávidím uměleckým šéfům, kteří by to měli řešit. Ale popravdě řečeno, v historické budově se už teď mnohem víc hraje opera a balet.

LN Jak podle vás zatím uspěl současný ředitel Ondřej Černý?
Daniel Dvořák měl jednu přednost a tou byla jasná představa. A byl silový typ, a tak za ní šel jako buldok. A zmenšoval administrativní moloch, všichni sloužili jeho myšlence a on ji, jak jsem řekl, někdy prosazoval i dost brutálně. Ale byl také za ni zodpovědný – něco si myslel jako ředitel i jako scénograf. Současný ředitel je liberálnější, ale to s sebou nese i to, že necítí takovou zodpovědnost. A finanční situace je složitá a bude to čím dál horší. Těch osm jeho podředitelů to z něho nesejme. Ani za něj nevyřeší, jak má Národní divadlo vypadat, co třeba bude dál s Novou scénou, s Laternou magikou, která určitě sama nevyhnije, jak by si zřejmě přál.

LN Není žádné tajemství, že ředitel a umělecký šéf činohry Michal Dočekal se příliš nemilují. A co soubor, jaká je tam nálada?
Soubor je uzavřená jednotka, která se víc než k řediteli vztahuje k uměleckému šéfovi. Jestliže ten má nějaké spory s ředitelem, tak to oba řeší na své úrovni a soubor o tom moc neví, herci to zjistí třeba z tisku, nebo když se zeptají šéfa. Ani já toho příliš nevím, protože se neptám. Vidím ale, že napětí tu je, to se nedá přehlédnout. Jelikož ředitel do ničeho nemluví, tak režim divadla si dál jde svou cestou. Že je méně peněz, za to on nemůže. Ale je na něm, aby vytvořil systém, který umožní peníze šetřit.

LN A už jsme zase u peněz, kterých, jak známo, v divadle nebývá nikdy moc. Čeští herci to řeší televizními seriály a dabingem. Vy se ale moc té současné seriálomanie nezúčastňujete. Čím to?
Je to náročné na čas a ten já nemám, protože hraju hodně divadlo. Dát tomu půl roku vážně nemůžu. A teď se jich až tolik netočí – protože zase – nejsou peníze. Kdyby to byla práce, která by mě bavila, tak bych se nezříkal. Ale u toho, co teď vídám, být nemusím. Baví mě stíhat hodně věcí dohromady, ale s divadlem je to vážně svízelné, zvlášť když přemýšlíme o dalších projektech.

LN Kolik večerů v měsíci hrajete?
Dvacet. A to je dost, zvlášť když jde o náročné a velké role. Když se do toho mám opřít, musím mít sílu. Operní pěvci nemůžou zpívat víc než čtyřikrát za sebou, to my takhle nemáme, mastíme to za sebou bez oddechu.

LN Jste ovšem v nejlepším hereckém věku, musíte něco vydržet.
Říká se to, teď už to bude jen dolů. A na divadlo musíte mít ještě předpoklady, bez kterých to nejde. Třeba paměť. Táta měl v 63 letech lehkou mozkovou mrtvici a hned se rozhodl jít do důchodu, protože by nesnesl, že má výpadky. Každý to má jinak, někdo vydrží dlouho i za cenu, že devastace je viditelná, jiný to neskousne.

LN Máte vy někdy pocit, že něco ve své profesi neskousnete? Mívám občas takové stavy, kdy mě trápí, že herci jsou zbytečně jako bláto a nechají si se sebou dělat všechno možné. Že jim chybí důstojnost. Nejde o nějakou nadřazenost, ale o důstojnost profese. Je komplikovaná, ale existuje. Vadí mi, když herec znamená práce všeho druhu, objekt bulváru. Ani nemusí svou práci dělat dobře, ale pořád se o něm píše. A děláme si to částečně sami – všechny ty třinácté komnaty, které musí ven. A pak všechno se tak splácává dohromady – v televizi je pořád hvězdné obsazení, herci se vyjadřují ke všemu, ale slova ztrácejí svůj obsah. Vzpomínám, jak u nás v Komedii hostoval známý rakouský herec Gerd Voss a my jsme pak s ním seděli a bavili se. A ten o televizi mluvil jako o něčem, s čím on jako herec nechce mít nic společného.

LN Což si ovšem jako člen Burgtheatru mohl dovolit.
A víte, že si myslím, že o to ani tak nešlo, jistě tam měl slušný plat, ale taky své zásady. Bohužel se mi zdá, že i kdyby nastala taková situace u nás, že stejně by většina herectva jela v té televizi dál.