Chvály knihy se scházejí v ocenění autorova suverénního zvládnutí materiálu a jeho schopnosti zasadit kulturně-politické aktivity spadající do období kolem Mnichova do širších historických souvislostí, prokázat jejich provázanost s problémy první republiky. Jaroslav Med skutečně dokáže vytáhnout na světlo momenty, které zůstaly po léta přikryté různými historickými klišé. Třeba když popisuje všeobecnou necitlivost k osudům antifašistických Němců a sudetských Židů, kteří ze dne na den ztratili domov: "V publicistice všech ideových odstínů se oplakávaly ztracené kraje, ale mnohem méně se uvažovalo o osobní tragédii těchto lidí... Těžko vysvětlitelný deficit lidskosti, ukazující převahu národního šovinismu nad ideály humanity, dokazoval, jak povrchně byly v české společnosti tyto zmiňované ideály přítomny."
"Čtení ve zcela jiném duchu"
Publicistické meditace nad knihou věnují očekávaně zvýšenou
Literární život ve stínu MnichovaPro knihu hlasovali Jiří Bičák, František Burda, Tomáš Halík, Zdeněk Janík, Petr Koura, Luboš Kropáček, Josef Mlejnek, Věroslav Mertl, Bohumil Nuska, Zdeněk Rotrekl, Ladislav Soldán, Pavel Švanda, Mojmír Trávníček, Kazimír Turek a Milan Tvrdík. |
"Katoličtí publicisté jako by přehlédli posun v čase: to, co bylo před nedávnem vnímáno jako katolická kritická reflexe liberální demokracie, stalo se nyní gestem politického ataku proti demokracii a svobodě názorů." A jinde: "Katoličtí publicisté v podstatě psali ve stejném duchu jako v předmnichovské republice, aniž vzali na vědomí, že se tyto jejich projevy po Mnichovu četly ve zcela jiném duchu..."
Potřeba obhajoby je u Jaroslava Meda posílena realistickým odhadem limitů kulturního a intelektuálního milieu, do kterého svou knihu vysílá: po čtyřiceti letech komunismu a dvaceti letech kapitalismu prokládaného humanismem je asi skutečně třeba hájit a vysvětlovat postoje odmítající principy liberální demokracie. Ale především podobné úvahy autorovi pomáhají překlenout rozpor mezi sympatiemi k spisovatelům, jejichž duchovní směřování je mu blízké a jejichž díla si váží, a nelibostí, kterou v něm vzbuzují jejich polemické způsoby. Ty skutečně vyňaty z dobového polemického úzu a přiložené k dnešní, politickou korektností a názorovou fluidností vybroušené škále působí přeexponovaně. Ale vytýkat jejich autorům špatné načasování, nebo že nevzali na vědomí, v "jakém duchu" budou jejich texty čteny, potažmo přistoupit na to, že je budeme číst prizmatem smrti Karla Čapka, nacistického furoru, genocidy Židů..., to je poněkud strašidelný model. A zvýšená kádrovací aktivita v rozhovorech a recenzích na knihu Literatura ve stínu Mnichova potvrzuje, že i přitažlivý.
Hlásit se a nehlásit se
"Ve vztahu k minulosti si většinou vybíráme určitou tradici, s jejíž pomocí chceme vyjádřit vlastní názory a volby. Celková identita společenství nás ovšem vybízí k tomu, abychom se snažili uchopit historii jako celek se vším všudy a uvědomit si, že v rámci našeho společenství bylo možné také to, co dnes odmítáme a k čemu se nechceme hlásit," píše autor v epilogu knihy. Tato slova lze číst jako tajnosnubné přihlášení ke katolické tradici, jejíž představitelé bývají v souvislosti s obdobím druhé republiky nejzevrubněji zkoumáni a jimž i Jaroslav Med věnuje zostřenou pozornost. To, co on dnes odmítá a k čemu se nechce hlásit, je kromě zmíněné polemické agresivity především antisemitismus. Přináší zevrubnou historickou analýzu tohoto pojmu a také řadu citátů: z Růženy Vackové, Jana Zahradníčka, Jaroslava Durycha aj. Vtipně mezi ně zařazuje i "nacionálně egoistické" úvahy Ferdinanda Peroutky nebo Masarykova slova z Hovorů s T. G. M.: "Kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitismus? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře." Fakt, že se v rámci jinak stylově velmi vyrovnané knihy autor uchyluje k emotivně obrazným vyjádřením typu "příznaky tohoto viru pak otevřeně propukly v chorobu antisemitismu", "této zločinně trapné vášni", "antisemitismem ochořelý", ukazuje, jak emocionálně vypjaté pro něj toto téma je. Ovšem ani sebelepší úmysl a sebehodnotnější postoj nemůže posvětit účelovou interpretaci pramenů.
Snad ve snaze uchránit jiné katolíky, zvlášť ty, kteří padli za oběť komunismu, snad že tento autor už tuhle nálepku má, vydává Jaroslav Med "za celé společenství" Jakuba Demla jako toho skutečného antisemitu, u nějž jsou "antisemitské útoky integrální součástí jeho díla". Už tak dost problematické tvrzení je pak v knize ještě doplněno douškou, že Březinovo dílo naproti tomu "zůstalo prosto jakýchkoliv antisemitských invektiv a narážek". Inu, není poetika jako poetika! Ale možná by ve jménu "objektivity" stálo za připomenutí, že nelze jedním metrem měřit umělecký a publicistický text (Deml je jako jediný zastoupen texty, které nevyšly v žádném dobovém periodiku), neboť se podstatně liší funkcí i adresátem.
"Proč je vůle bojovat s určitým předsudkem jasným znamením, že jsme jím nasáklí? Vychází nutně z posedlosti. Představuje zcela neplodné úsilí, jak se ho zbavit. V podobném případě účinkuje jen světlo pozornosti, a to není slučitelné se snahou polemizovat." Slova Simone Weilové přiléhavě vystihují dilema, které leží v základech knihy Jaroslava Meda. Pojmenovávají sílu i slabost jeho díla: Ta slabost tkví v neschopnosti autora zbavit se předsudků, respektive v rozhodnutí bojovat s nimi pod praporem objektivity či spravedlnosti – což je boj předem prohraný. Ta síla je ve "světle pozornosti", kterým kniha září, když Jaroslav Med přestane pronásledovat stíny a prostě rozsvítí.
