Zároveň se ale staví do role obhájce světa, do nějž ta sporná moderna přichází. Na rozdíl od předcházejícího Českého míru, který natočil s Filipem Remundou, ten střet ale ukazuje bez falešného objektivizujícího nátěru, od počátku je jasné, na jaké je straně. Navíc začal točit až po boji, tomu odpovídá i nálada snímku, v němž je víc místa pro skepsi na úkor agitace.
Filmaři zaznamenávají rozhovory s místními, v nichž vyniká to, o čem se spíš mlčí – když se vykupovala půda pro stavbu, dostávali ti, kdo prodat nechtěli, anonymní výhrůžky. Klusákovi se moc nedaří prolomit mlčení místních ohledně té věci, asi nejvýraznějším gestem je odhalení "autostrašáka", jehož vytvořil místní kutilský umělec. Kamera s gustem zaznamenává různé absurdní momenty – například srážku asijské a středoevropské firemní kultury při promítání instruktážního filmu Hyundai nebo konverzaci s firemním mluvčím, jenž se svou představu profesní zdatnosti snaží naplňovat tak svědomitě, až se tím odkopává.
Méně přesvědčivá je už angažovaná story o mladém dělníkovi, který se snad ohradil proti pravidlům firmy, a záběry veselých místních žen při práci na zelném poli, které vytvářejí zbytečně polopatický kontrast k obrazům aseptického světa automobilky. Klusák občas vstupuje do obrazu, lidi se mu ale moc vyburcovat nedaří. Skoro všichni jsou, zdá se, smířeni s tím, že fabrika už ve vesnici zůstane. Je docela sympatické, že autor ve filmu ponechal i ty záběry, v nichž vypadá trochu z formy.
Spornější už je způsob, jímž jsou předvedeni korejští šéfové. Jistě, s filmaři se asi bavit nechtěli, vystupují-li ve filmu ale jenom jako anonymní a neproniknutelné asiatské tváře, působí to divně. Nemluvě o pohoršené inscenaci nějakého jejich rituálu. Mocní šéfové asi nepodléhají "multikulturní" ochraně. Kdyby ale Vít Klusák stejným způsobem točil třeba vietnamské stánkaře, asi by mu to tak snadno neprošlo.
