Lidovky.cz

Jeho divadlo ovládlo Radoka. Nejsem ozdoba společnosti, říká Krobot

Kultura

  7:00
Miroslav Krobot (* 1951) působí introvertně až zasmušile, ale dělá divadlo, které má hodně lidí rádo a umí je potěšit, i když bývá někdy smutné, vždycky tam zůstává aspoň špetka naděje. Letošní Ceny Alfréda Radoka jeho Dejvické divadlo takřka vybrakovalo. Ale zaslouženě.

* LN Cenu Alfréda Radoka jste dostal poprvé za Rok na vsi bratrů Mrštíkových, který vznikl v roce 1992. Jaký byl váš život mezi Rokem a Mužem bez minulosti? On je to i docela zajímavý dramaturgický posun, že?

Je to prostě jiné divadlo a nad nějakým posunem jsem se moc nezamýšlel, ale pravda je, že Rok na vsi se víc týkal řádu, opakování, koloběhu, celistvosti, která na vesnici funguje nebo fungovala. A Kaurismäki odráží spíš individuální osud, a ještě vykloubený. Tam je spíš jen zbožné přání po řádu nebo jen víra, že by to ještě mohlo fungovat. Jinak je docela zajímavé, že obojí má něco společného. Právě tu víru, naději nebo snad touhu po naději. Ale to zní hrozně pateticky.

* LN Na touze po naději nic patetického nevidím. Vy si ale pokaždé, ať jde o klasiku, nebo současnou věc, hledáte své téma, aniž byste původní text výrazně dekomponoval. Podle čeho si vybíráte?

Myslím, že je to hodně intuitivní, nemám to nějak racionálně srovnané, že bych si řekl: tak tohle bych zpracoval, protože je to vhodné nebo společensky výhodné. Je pro mě důležité, abych cítil možnost konkrétních vztahů a situací a pak třeba paradoxu nebo až absurdity. A třeba taky rytmus, abych viděl nějaké obrazy, než večer usnu.

Miroslav Krobot

* LN Muž bez minulosti je divadelní adaptace filmu. V poslední době si divadlo z filmu často bere, je to i trochu móda. Co je podle vás důvodem?

Možná je to formátem, film je úspornější, díky střihu i rychlejší a víc připomíná mediální podobu, na kterou jsou lidé zvyklí z televize. To je asi ten formální důvod. A pak film je stručný a nevydrží dlouhé dialogy. A diváci taky ne. I když já bych někdy moc rád udělal něco hodně dlouhého a ukecaného, ale člověk cítí, že trpělivost diváků není nekonečná.

* LN Vy sám jako režisér i herec působíte úsporně. Nenutil byste se do toho?

Je pravda, že mám věcnost rád a vůbec lapidárnost vyjádření. Ani nevím proč, je to můj způsob vyjadřování, který znám z dětství na vesnici. Tam je věcnost základ, tam se moc neříkají věci navíc.

Miroslav Krobot

Narodil se 12. listopadu 1951 v Šumperku, divadelní režisér, herec, dramatik, divadelní organizátor a manažer, v současné době působí jako umělecký vedoucí Dejvického divadla.

Vystudoval JAMU v Brně, po studiích nastoupil nejprve do divadla v Chebu. Pak působil několik let v Hradci Králové, kde na sebe v roce 1982 upozornil režií Romea a Julie, která byla považována za poněkud "divokou".

Od roku 1984 pracoval v pražském Realistickém divadle. V letech 1985 získal cenu Českého literárního fondu za režii představení Čáry na dlani a v roce 1998 získal cenu Českého literárního fondu za hru Merlin.

Ve druhé polovině 80. let začal hostovat v Národním divadle. V roce 1990 do něj nastoupil jako kmenový režisér a například zde režíroval hry Ze života hmyzu bratří Čapků, Goldoniho Mirandolínu a Gogolovu Ženitbu.

V roce 1996 se stal uměleckým vedoucím Dejvického divadla. Zde režíruje většinu představení, ale uvedl zde i vlastní hry a v roce 2002 získal Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku za ztvárnění postavy Otce v Zelenkově autorské inscenaci Příběhy obyčejného šílenství. Pod jeho vedením divadlo získalo řadu prestižních ocenění. Letošní Ceny Alfréda Radoka Dejvické divadlo takřka vybrakovalo.

Na filmovém plátně debutoval v roce 2005 ve filmu Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství, který byl adaptací jeho původní divadelní hry. Za ztvárnění této role získal Českého Lva. Objevil se v dramatu Restart, kde hlavní roli ztvárnila jeho dcera Lenka Krobotová, a v komedii Účastníci zájezdu. Objevil se i ve snímku Alice Nellis Tajnosti Velký úspěch sklidil díky filmu Man from London, který soutěžil i na festivalu v Cannes. Jeho ženu si zde zahrála slavná anglická herečka Tilda Swinton.

Zdroj: wikipedie, www.csfd.cz

* LN Takže nejste ozdoba společnosti?

To ne, spíš jsem pozorovatel.

* LN Nedávno jste odmítl jít do výběrového řízení na šéfa činohry Národního divadla a také jste odtamtud sám kdysi odešel. Vážně by vás nelákalo vést tamější činohru, třeba za jiných okolností, protože tohle byl nesmyslný akt.

Národní obdivuju a mám k němu velký respekt, protože jsem to zažil. Byl jsem tam pět roků v angažmá a vím, že to není legrace. Ale na druhou stranu si myslím, že jsem dneska úplně jinde v tom, co mě zajímá. A to je intimní, detailní práce s hercem na menším prostoru a možná i jiný způsob vyjadřování, jiné prostředky. Vyhovuje mi to daleko víc, než přiznávám.

* LN A proč jste tam loni režíroval Trierův Dogville?

Spíš mě lákalo potkat se s některými lidmi znovu, nebyl v tom žádný hlubší záměr. Bylo to setkání a pak mě docela provokoval ten film a chtěl jsem to zkusit jinak. Moc dobře to nedopadlo, ale to se stává.

* LN A Dogville přitom má divadelní parametry, vlastně pracuje i s určitým zcizením.

Přesně tak. Ona je to vlastně záměrná moralita. Já jsem to chtěl trošičku rozbourat a pokusit se, jestli by to mohlo fungovat jako reálný příběh. A tam jsem narazil. Bylo to špatné východisko.

* LN Říká se, že divadlo může být dobré prvních sedm let, vy jste v Dejvickém stejná parta už patnáct let a už jste zase divadlem roku. Jak je to možné?

To vážně nevím. Je pravda, že už to zdaleka není takové nadšení, jaké jsme cítili v prvních letech, kdy jsme hrozně toužili něčeho dosáhnout a dělat divadlo podle sebe. Ale pořád tam je náboj, touha něco dělat jinak. Soubor po mně pořád něco chce, což mě hrozně těší. Myslím si, že je to kvalitní sestava, a byla by v podstatě trošku ostuda, kdybychom dělali banální divadlo. Možná je to v tom, že se věci snažíme dělat dohromady. Asi jsme kamenné divadlo, ale nemáme jeho hierarchii. U nás jsou všichni spíš než interpreti tvůrci nebo aspoň spolutvůrci.

* LN Tahle symbióza kamenného a studiového divadla je objev 70. a 80. let. V hradecké Besedě jste pracovali na podobném principu. Ale jste také divadlo, které je v módě. Co vy na to?

Nemám s tím zvláštní problém. Ale nerad bych, abychom byli snobským divadlem. Módní mi tolik nevadí, ale snobský by mi vadilo.

* LN Máte pořád vyprodáno, a když ne, je to spíš náhoda. Kolik máte sedadel?

Sto třicet.

* LN Myslím, že jednou tolik byste určitě uživili.

Asi jo, ale nám se to takhle líbí.

* LN Soubor jste zčásti postavil z herců, které jste našel na oblasti. Jak se vám to povedlo? Jak jste poznal, že David Novotný nebo Jaroslav Plesl tak dobře obstojí?

S oběma jsem na oblasti dělal, takže to bylo na základě osobní zkušenosti. Prostě najednou vidíte, že mají humor nebo způsob řešení situace, které se hodí. A potom jde i o skladbu souboru jako celku, někdo je lyričtější typ, někdo zase víc v dur, a to se musí zkombinovat.

* LN Letos jste cen spolykali poměrně dost. A David Novotný, který si odnesl cenu za mužský herecký výkon, vyzrál v jednoho z nejzajímavějších herců své generace. Třeba když hraje takové role jako v Muži bez minulosti, má zvláštní jímavost.

David je dnes vedle Ivana Trojana docela tahoun. Ale i ti další – Jarda Plesl a Vašek Neužil, což se taky ukázalo v Dealer’s Choice. Teď se ale budu muset trochu věnovat ženským, protože i ty jsou výborné, a teď se některé vracejí po mateřské, a tak musím vymyslet něco pro mě.

ČTĚTE TAKÉ:


* LN Právě na představení Dealer’s Choice je dobře vidět, že pěstování hereckého stylu není jenom prázdné slovo. Jak se dá takový styl udržet?

Že se věci dělají dohromady a herci mají přehled o celku. Myslím, že oni dovedou trošičku hrát téma inscenace každý za sebe. Je toho asi víc, co to určuje. Mně se docela líbí, jak někdo říkal, že v Dejvickém se hraje hra a nad ní se hraje ještě malinko jiná hra, něco jako vědomí o ní, které dává dohromady hlediště s jevištěm. Je těžké to zformulovat.

* LN Dovedete si představit, co bude v Dejvicích za sedm let?

Nemám tušení, vím jen to, že máme grant od magistrátu na další tři roky. A ty tři roky jsme si všichni slíbili – když jsem nabízel hercům smlouvy, tak to všichni na tři roky podepsali. Tak předpokládám, že mi nikdo neuteče a že divadlo bude minimálně po tuto dobu existovat.

* LN A šel byste třeba někam jinam?

Spíš ne, pokud by mě něco napadlo, tak asi spíš systém projektů, klubu spřízněných duší, který by někde sehnal peníze a udělal inscenaci. Už se necítím na to, něco vymýšlet, i když musím říct, že bych docela rád tady z DAMU posbíral soubor. To už je ale drzost, která není namístě.

* LN Pohybujete se ve školním prostředí i mezi profesionály. Jak se změnili herci od 80. let?

Stala se taková zvláštní věc, která tenkrát nebyla. Herci teď rozdělují práci na tu, kterou se živí, a na tu, která je baví. To je dost výrazný rozdíl a dělá to hodně lidí. Čili – tohle dělám, abych uživil rodinu, a potom někde dělám to, co mě skutečně baví.

* LN Ale třeba seriály, jimiž se mnozí živí, jsou tak stupidní. Je to možné takhle rozdělovat, aby se to na herci nepodepsalo?

Je to hodně individuální, protože někdo to třeba vůbec nedělá nebo toho ani není schopen. A zakáže si to, protože to pokládá za prostituci. A jiní to zase vyhledávají. A zdůvodní si to tím, že se tak naučí rychle jednat a že to dělají kvůli herecké technice. Neumím to posoudit, protože jsem to nezažil.

* LN Ale i vy jste se stal příležitostným hercem, což sice není záležitost posledních let, ale zdá se, že teprve teď vás hraní chytlo.

Když dostanete po padesátce nabídku něčeho, co vypadá tak atraktivně, tak to chcete zkusit. A pak zjistíte, že byste to chtěla ještě jednou, že máte zkušenost a mohlo by to být lepší. Takhle se do toho člověk zamotá a pak se spustí kolotoč, ze kterého je těžké vystoupit. A mě filmový svět nebo spíš jeho odlišnost od toho divadelního láká.

* LN Režírování je odpovědná činnost. Nedopadne to tak, že nakonec budete jenom hrát?

Je to možné. Mám ještě školu a divadlo, tak něco asi nakonec dostane přednost. Ale mě to všechno strašně baví, včetně psaní pro divadlo. I to přebíhání mě baví.

* LN A co vás nejvíc baví na divadle?

Je to pořád adrenalin. Mě už by nebavilo dělat divadlo jen tak, provozně. A taky mám strach, abych se neopakoval.

* LN Režie je i pěkně nevděčná profese a divadelní režiséři končí zapomenutí. Pro běžného diváka je to nějaký pán, který je uvedený v programu. Člověk se náhle ocitne ve vzduchoprázdnu, což asi funguje v každé profesi, ale u divadelní režie je to speciální. Jak to vidíte? Jste připravený?

To se samozřejmě může stát, akorát doufám, že budu natolik soudný, a až to přijde, tak s tím seknu. Hrozně bych nechtěl, aby Dejvice skončily jako starožitnictví, kam by se chodilo z nostalgie.

* LN Takových divadel pár máme a pořád existují. Teď je otázka, jestli člověk dokáže sám rozeznat, kdy to skončilo.

Doufám, že ano. A pak – jsem přesvědčený, že bych se dokázal zabavit jinak.

* LN Čemu byste se věnoval? Psaní?

Přesně tak, chtěl bych to zkusit a nejen pro divadlo. Teď se podílím na jednom filmovém scénáři a těší mě to. No a kdyby bylo i víc času, vrhnul bych se na sci-fi nebo fantasy.


zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.