Původně mířila Hiromi Ueharová - vystupuje převážně jen pod křestním jménem - na dráhu klasické umělkyně a mimochodem coby vítězka klavírní soutěže koncertovala ve čtrnácti letech v Praze s Českou filharmonií. Jenomže ji nejprve zaujal a pak zcela pohltil jazz. Odjela se ho učit do USA pod křídla Ahmada Jamala a ještě před dokončením Berklee College Of Music dostala nadaná slečna smlouvu od firmy Telarc, hýčkající svou akvizici od té doby vzorně. Hned po úspěchu triových alb Another Mind (2003) a Brain (2004) se také Hiromi usadila mezi jazzovou smetánku, z níž většinu dnes strčí do kapsy počtem prodaných nosičů.
Jistě v tom hraje roli kontrast křehkosti exotické dívky s její energickou, invenční a technicky a rytmicky oslnivou hrou. Ale Hiromi je také suverénní v kombinování staršího jazzu se současným, s rockově elektrickou fusion music a hodně i s vážnou hudbou. Osvojila si skladatelské řemeslo, typické jsou pro její nápadité kompozice rafinované metrické změny. To je působivé, zvlášť když trvá na dokonalém provedení.
Krkolomnou muziku pak střihají její skupiny s ohromující samozřejmostí. Není divu, že se z Hiromi stal fenomén s oddanými fanoušky po celém světě. Včetně Čech, jak bylo patrné vloni, když se objevila na Staroměstském náměstí coby exkluzivní host skupiny basisty Stanleyho Clarka. A ještě známější je na Slovensku, neboť několik sezon byl členem jejích sestav bratislavský bubeník Martin Valihora, spolužák z Bostonu. Hiromi také vystoupila s velkým ohlasem na mamutím rockovém festivalu Pohoda.
Usain Bolt s parní lokomotivouHiromi: Voice |
A právě on doporučil Hiromi pro nový The Trio Project poprockového bubeníka Simona Philipse, jehož pekelnou techniku a božskou jiskru i přizpůsobivost využili už třeba The Who, Toto, Mick Jagger, Jeff Beck, ale i metaláci Judas Priest. O třetím do mariáše měla jasno z dřívější občasné spolupráce s "vynálezcem" šestistrunné baskytary Anthonym Jacksonem, dávno rozkročeným mezi jazzem a vysokým popem (např. Paula Simona).
CD Voice otevírá titulní skladba hodně efektně: trio nejprve seká oddělené figury skoro jak z časů classic rocku a pak se rozbouří pod Hirominým extempore. Phillips s neutuchajícími fóry přejíždí rozsáhlou soupravu se dvěma kopáky, aniž by ztratil tok myšlenek své šéfové. Byť bývají její sóla spíš dopředu stavěná než spontánně improvizovaná. Jackson k divokému dění přispívá precizností každého tónu, zároveň dění ukotvuje a nenápadně ho strká vpřed krásně hlubokým zvukem. A konečně Phillips, pro leckoho možná hlavní hrdina disku, rozpálí přes pattern piana a basy nadupané sólo, první ze série na disku. Vždy ale podobně zapuštěných do kapely.
Hustota je poznaná nutnost
Za pár dnů dvaatřicetiletá Hiromi s vizáží lyceistky, užívající střídmě i elektronické klávesy (v zábavně skorofunkujícím čísle Now Or Never), je na albu snad vášnivější než kdy předtím. Co chvíli sice přisypává do dravého varu své hry ingredience vážnohudební, ale základním vyjadřovacím prostředkem jí zůstává fusion jazz často coreovské ražby (viz třeba sólo ve volnější Temptation). A přítomnost bez ustání vyšívajícího bigbíťáka Phillipse ji evidentně baví a povzbuzuje. Ostatně sama píše, že řadu z osmi nových kompozic CD - uzavřeného subtilní verzí Beethovenovy Patetické sonáty - složila pod dojmem jeho eruptivní hry. A ta se s naturelem Hiromi výborně pojí: pro oba je vypjatý perfekcionismus zřejmou nevyhnutelností. Občas to vypadá, jako by vedle sebe radostně uháněli Usain Bolt a expresní parní lokomotiva. Z napětí mezi zvukem akustického klavíru a hromobitím od bicích, umocněného Jacksonovou "contrabass guitar" (sólově se blýská ve skladbě Labyrinth), zůstává posluchač paf. Po chvíli si možná říká, jestli toho všeho není trochu moc. A také, že naživo by to bylo teprve husté.