Lidovky.cz

Peter Weir: Příběh se musí vyprávět obrazem

USA

  17:00
PRAHA - Režisér Peter Weir na zakončení Febiofestu uvedl svou novinku Útěk ze Sibiře, natočenou podle knihy Slawomira Rawicze Dlouhá cesta o cestě skupiny vězňů z gulagu do Indie. Film má distribuční premiéru tento čtvrtek.

Filmový režisér Peter Weir foto: Jindřich Mynařík, Lidové noviny

LN PR Útěku ze Sibiře je zčásti postavené na tom, že jde o první hollywoodský film na téma gulagu. Jak ho v USA přijali?
Diváci na projekcích a diskusích po nich reagovali dost překvapeně. Přiznávali, jak málo o tomhle tématu vědí. To se mimochodem týkalo i hereckého obsazení: třeba Švéd Gustaf Skarsgård říkal, že se ve škole o gulagu nic neučili, snad jen pár lidí zaslechlo něco o Solženicynovi. Podobné to bylo i u nás v Austrálii, ohledně sovětských zvěrstev stále panuje i mezi vzdělanými lidmi značná nevědomost.

LN A jak jste se o gulagu poprvé dozvěděl vy?
Asi právě od Solženicyna, jako kluk jsem četl Jeden den v životě Ivana Děnisoviče. Víte, pro moji generaci to bylo zmatečné: probíhala válka ve Vietnamu a my mladí jsme se proti ní stavěli, z USA nás strašili "dominovým efektem", který předpokládal, že Vietnam strhne ke komunismu celou Asii... Vůči SSSR u nás panovala směs intelektuálního zneklidnění a nevědomosti, někdy záměrné.

LN Postavy vašeho filmu přežívají díky velmi praktickým dovednostem, jako je určování světových stran pomocí klacíků nebo vaření mýdla z jeleního tuku. Odkud jste se to všechno naučil?
Hlavně od technického poradce Cyrila Delafosse-Guiramanda. Podniká náročné tůry, Dlouhá cesta se mu moc líbila, a tak trasu v ní zachycenou sám ušel. Všechny tyhle praktické věci, dále třeba jak se zbavit u Bajkalu komárů pomocí kůry z určitého stromu, naučil i herce: pracoval s nimi každý den. Věděl toho taky hodně o gulagu, ale na to jsem měl jako poradkyni historičku Anne Applebaum. Chtěl jsem se dostat k pravdě tak blízko, jak to jen šlo.

Trailer k filmu Útěk ze Sibiře

LN Ustoupit jste ale musel třeba vyřešením jazykové bariéry, která mezi hrdiny filmu panuje. Jsou nejrůznějších národností, ale mluví spolu dost nepravděpodobně anglicky...
Ano, jeden z nich říká, že jsou taková Liga národů. Ve skutečnosti by spolu asi mluvili rusky, ale nějakou licenci si holt vzít musíte.

LN Podle knihy byl jeden z uprchlíků Čech, proč jste vynechal zrovna jeho?
(směje je) To už by tam bylo zase moc postav, vybral jsem si místo něj Jugoslávce, byla to náhoda.

LN Minimálně jeden Čech na Útěku ze Sibiře ale pracoval – specialista na zvířata Ota Bareš. Jak jste na něj narazil?
Doporučili mi ho. Tu scénu s vlky dělal krotitel z Maďarska, ale Ota sehnal jelena, který měl uvíznout v bahně. Moc dobře to s ním uměl, a taky se svými havrany.

LN Film končí codou, která vysvětluje vývoj ve Východním bloku v letech 1945 až 1989. Ze středoevropského pohledu je dost zbytečná, dal jste ji tam kvůli americkému publiku?
Ne, má symbolizovat, jakou cenu musel ústřední pár zaplatit a jak dlouho válka nakonec trvala. Není to ani tak historická přednáška jako spíš podtržení faktu, že ti dva manželé přišli o společný život, ztratili mládí i svobodu.

LN Co se symboliky týče, v Útěku ze Sibiře je dost katolická: postavy pohání vina nebo touha po odpuštění, v poušti se odehraje nádherná mariánská scéna...
To vzniká samo od sebe. Nikdy do svých filmů netlačím nějaké polopatismy, jsem rád, když významy přijdou samy. Tady se tedy objevily křesťanské aspekty: lidé v té době byli víc věřící, když postavy filmu chodí po poušti, vypadají biblicky, protože se musejí chránit před Sluncem... Ale právě ten motiv odpuštění je myslím hodně důležitý, lidi v podobné situaci by spíš poháněla touha po pomstě.

Trailer k filmu Truman Show

LN Jste první australský režisér, který se proslavil celosvětově, natočil jste jedny z nejambicióznějších australských filmů, jako Rok nebezpečného života nebo Gallipoli. Jak vzpomínáte na takzvanou Australskou novou vlnu, ze které jste vzešel, a na přechod do USA?
Zpětně to vypadá daleko přehledněji, já jsem o tom tehdy takhle nepřemýšlel. Zaprvé, v Austrálii se mi pracovalo velmi dobře. V Hollywoodu mi nabídli práci hned po mém druhém filmu, Pikniku na Hanging Rock, jednal jsem s Warner Brothers o jednom upírském snímku, ale uvědomil jsem si, že na to ještě nejsem připravený. A nebyl to ani ten správný scénář. Tak jsem se vrátil domů a natočil pár dalších filmů v Austrálii. Až pak jsem byl připravený na změnu, toužil jsem zkusit něco jiného. Byla to evoluce.

LN Stavění stodoly ve vašem prvním americkém filmu Svědek je jedna z nejkrásnějších scén v dějinách kinematografie. Jak vznikala?
Měli jsme několik kamer, natáčeli jsme minimálně celý den, spíš dva. Když jsme se pak dívali na denní práce, byl u toho producent Ed Feldman, takový nerudný hollywoodský týpek, i když jsme se časem spřátelili. Skoro tři hodiny jsme koukali na zatloukání hřebíků, zvedání trámů, nikde žádné drama. Když to skončilo, Ed prohlásil, že právě utratil 20 000 dolarů za hromadu kladiv, a naštvaně odkráčel. Musel si myslet, že jsem se zbláznil, netušil, co v té sekvenci chystám, ve scénáři toho bylo sotva na půl strany. Nakonec se z toho stala docela památná scéna.

Peter Weir (*1944)

Jedním z nejceněnějších Weirových filmů je drama Společnost mrtvých básníků, kde ukázal úplně jinou tvář do té doby komického Robina Williamse. O problémech přistěhovalců "informoval" v romantické komedii Zelená karta, kde si přistěhovalce zahrál Gerard Depardieu a jeho ženského protějška, rozmazlenou vegetariánku, Andie MacDowell. Do psychothrilleru Beze strachu chtěl zprvu prosadit Mela Gibsona, ale nakonec se musel "spokojit" s Jeffem Bridgesem.

Dalšího komika, kterého se mu podařilo předělat do dramatické role v satirické komedii Truman Show, kde si hlavní roli nevědomého hrdiny velké reality show zahrál Jim Carrey. Že se nebojí ani velkých hereckých hvězd, dokázal ve filmu Master & Commander: Odvrácená strana světa, kde se mu podařilo zkrotit bouřliváka Rusella Crowea, kterému přisoudil roli kapitána Jacka Aubreyho, kterého stvořil irský spisovatel Patrick O'Brian.

LN Podobně jako vaše nejlepší scény je téměř beze slov. Kdysi jste řekl, že v raných časech australského filmu dokázal málokdo napsat slušný dialog. Proto jste se musel naučit vyprávět hlavně obrazem?
Asi ano. A je to i důsledek toho, že jsem se velmi zajímal o němé filmy. Nasával jsem ty nejlepší, ruské montážníky, německý expresionismus, raného Hitchcocka, americké němé filmy; měli jsme v Adelaide skvělou filmotéku dávno před videem, na 16mm filmech. A zjistil jsem, že něco podobného ve svých snímcích dělám instinktivně taky. Ucítil jsem spřízněnost s těmi nejlepšími z "němých" režisérů. Stále se k nim vracím. Doteď si beru hrubé sestřihy své práce domů a dívám se na ně na televizi bez zvuku, bez dialogů, možná jen s nějakou hudbou, a sleduju, jak fungují. Abych cítil, jestli je ten příběh opravdu hlavně v obraze a mluví se jen tehdy, když se informace nedá předat jinak.

LN Před Útěkem ze Sibiře jste sedm let celovečerní film nenatočil. Prý vám nevyšly tři projekty, o co se jednalo?
Nemluvím rád o filmech, které jsem odmítl. Prostě nejsou. V jednom případě jsem odešel sám, nedokázal jsem dostat scénář do použitelné verze. V druhém šlo o neshody s hercem, který měl nad projektem velkou moc. A v tom třetím od toho dalo ruce pryč studio. A během těch let se tektonické desky Hollywoodu začaly hýbat, studia se vrhla na filmy pro děti a drama se dostalo na okraj jejich zájmu.

Trailer k filmu Zelená karta

LN Měnily se i technologie, objevily se malé digitální kamery, YouTube...
Pro mě osobně to znamená, že už nefotím, cítím se být zahlcený obrazy. Už toho nechci vidět tolik, nechci přijít o představivost. Je to zvláštní: až dnešní člověk zestárne, bude mít digitální záznam většiny svého života a celých životů svých dětí. To samé se děje s nehodami a katastrofami: máme nejrůznější záběry na padající Dvojčata, válku v přímém přenosu, diváky to emocionálně otupuje. Snažím se, aby mě to nekontaminovalo, abych mohl ke svým filmům přistupovat bez "vizuálního smogu". Na Útěk ze Sibiře se mnohým divákům nebude koukat snadno, protože to není dost rychlé, není tam dost triků, citlivost publika se otupuje.

A jak jsem říkal, dnes se točí hlavně filmy pro děti, které vyprávějí jen o souboji Dobra a Zla, nebo o dospívání. Pro cílovou skupinu to je relevantní, ale čím dál větší oblibu tyhle filmy mají i mezi dospělými, kteří se chtějí vrátit do dětství; říká se tomu komplex Petera Pana. Ano, vídávám byznysmeny, kteří jdou v pátek večer do kina, koupí si obrovské popcorny, sundají si kravaty a začnou vyvádět jako puberťáci. Pro takovéhle lidi se dnes točí filmy.

LN Co si myslíte o výběru filmů pro vaši retrospektivu na Feviofestu a co vám v ní případně chybělo?
Je zajímavé, že se na Febiofestu omezili na moje australské filmy. Obecně ale nevím, co si mám o retrospektivách myslet, bývá to malý výsek velké práce... Jsem jen rád, že se moje filmy zachovaly na DVD. Video jsme my filmaři jsme svorně nenáviděli, protože mělo velmi nízkou kvalitu, ale ta se teď o hodně zlepšuje. Člověk je rád, že jeho filmy pořád někde žijí, že nezmizely.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.