LN Ke stříhání jste si teď přibral i režii. Jak ten posun vnímáte?
Jako střihač jsem býval schovaný za režisérem. Ale to mělo své výhody, člověk nejde tolik s kůží na trh. Když jsem Divadlo Svoboda pustil divákům, bylo to pro mě vymanění ze střižny. Třeba na Nové scéně Národního divadla jsme měli předpremiéru pro 300 lidí, tam jsem si ověřil, že celovečerní metráž na plátně "drží". V propojení tohoto filmu s divadlem bychom chtěli v distribuci pokračovat.
LN Divadlo Svoboda má leitmotiv busty vašeho dědečka, kterou "ukradnete" z ND a pak ji ve filmu respondentům ukazujete. Jak ty evidentně inscenované scény vznikaly?
S dramaturgem Janem Gogolou ml. jsme s tou bustou chtěli pracovat "scénograficky": respondenty vybízet, aby ji v daném prostoru umístili tak, jak by si to Svoboda představoval, nebo podle toho, jaký k němu měli vztah. Vznikaly tak zajímavé momenty, ale potřeboval jsem mít prostor i pro jiné způsoby odkrývání jeho osobnosti, a tak se některé situace s bustou do výsledného tvaru nevešly. Ale ta rámcová konstrukce je pro mě srozumitelná, a když bustu na konci filmu do divadla vracím, má to pro mě i osobní smysl.
LN Ve filmu toho o svém vztahu k dědovi moc neprozradíte. Jaký tedy byl před natáčením a jak ho film posunul?
Děda pro mě byl neprobádanou osobou. Po jeho smrti jsem se u něho v ateliéru probíral dokumentacemi k více než 700 inscenacím a začal jsem si uvědomovat, co bylo za tím - jak pracoval v nelehké době, jaké měl vztahy s rodinou a taky s politickou mocí... Tím filmem jsem si potvrdil, že byl génius, který si šel tvrdě za svým i na úkor těchto vztahů. Dlouho jsem řešil, jak mají být ve stopáži vyvážené jeho práce a personálie, ale nakonec jeho posedlost prací všechno ostatní převážila: i když jsem se respondentů ptal na osobní věci, vždycky to stočili zpátky k divadlu.
LN Jak moc se vaše původní představa struktury dokumentu Divadla Svobody lišila na konec od výsledku?
Snažil jsem se uplatnit princip průběžného hledání a nalézání. Děda pracoval s tmou, říkal, že do ní vykrajuje své scénografie, dívá se do toho prázdného prostoru jeviště a pokaždé začíná znova. Já jsem měl podobnou tmu v hlavě. Prostřednictvím filmu jsem se snažil zjistit, co nezemřelo společně s -dědou a co nás dokáže přežít. Chtěl jsem ale dodržet chronologii a na ni nabalovat peripetie. Jít s ním jeho životem a vstupovat mu do něj tak, jak mu do něj vstupovali jiní: chronologicky do filmu jeho milenka přijde v období normalizace, stejně jako v jeho reálném životě.
Recenze filmu |
LN Pracujete s bohatstvím archivního materiálu, ať už rodinnými materiály nebo dokumentací jednotlivých inscenací. Jak jste ho zpracovával?
To je moje devíza střihače, že jsem měl už před natáčením přehled o materiálu a ten jsem postupně shromažďoval. Zdigitalizoval jsem třeba rodinné záběry, kde se děda koupe v moři na dovolené: chtěl jsem udělat film, kde se takové záběry objeví vůbec poprvé. Ale taky jsem věděl, že z více než 700 inscenací se do filmu dostane maximálně 15 z nich, u kterých se můžu zastavit, takže jsem vybíral ty klíčové.
LN Jaké tedy byly základní pilíře archivních materiálů?
Zaprvé statické fotografie inscenací, děda je měl perfektně archivované. Pak jsem dohledal, která představení se ještě hrají: Tosca v naší Státní opeře, znovunastudování inscenace z roku 1947, a pak ta slavná La Traviata se zrcadlem z roku 1992 v Itálii. Ty jsem natočil. Třetí rovina jsou filmové materiály, kterých bylo v Krátkém filmu a České televizi naštěstí hodně. Také jsem našel krabici se stočenými filmy u dědy v dílně pod stolem. Nevěděl jsem, co v nich je, když jsem je nechával přepsat, bylo to pro mě velké napětí a pak také překvapení.
LN Zatím jste se proslavil hlavně jako střihač časosběrných dokumentů Heleny Třeštíkové. Jak jste se našli?
Helena se objevovala ve střižně, kde jsem pracoval se svými kolegyněmi, vrstevnicemi z FAMU. Tušil jsem, že se spolu jednou pracovně setkáme. U jejích časosběrných filmů si uvědomuju, jak ten čas letí. Vznikl mezi námi zvláštní dialog, kdy si mezi sebou přehazujeme svoje nápady. Už se známe natolik, že si nemusíme spoustu věcí říkat.
