Začátek se odehrává v tempu volného pádu: Soukromého detektiva Johna Difoola kdosi hodí do města-šachty, na jejímž dně bublá hladina kyselinového jezera. Nechá se chytnout robotickými pažemi a prozradí své tajemství, nebo zvolí smrt? Pokračování tohoto úvodu (nechá se chytit, ale tajemství zůstane zachováno) není, především ve vršení motivů i žánrových odboček, o nic pomalejší.
Krvavé řeže a tarotové karty
Vše se točí kolem honby za dvěma zázračnými látkami, incalem světla a incalem temnoty, které ve svém spojení dají majiteli neomezené možnosti. Baží po nich zvrhlý prezident, mutující do zjemnělého aristokrata či do nezničitelného tanku, chtějí je i technopapež, Královna Amoku, betonový (!) pták Deepo, Metabaron, Královna psychokrys Animah a její sestra Tanatah, a možná i diváci, kteří celou honičku s větší či menší pozorností sledují v 3D televizi.
Jednu chvíli jsme v prostředí sociální dystopie, poté putujeme vesmírem jako v klasické space opeře. Jednotlivé scény jsou groteskní a plné zvláštního humoru, ze kterého volně přecházejí do meditačních pasáží, popularizovaných výkladů mysticko-psychologických učení nebo brutálně krvavých řeží.
Tvůrci se jistě inspirovali filmovými díly, jakými byl Metropolis Fritze Langa nebo Vesmírná Odyssea 2001 Stanleyho Kubricka, ale i stereotypy známými z bezejmenných děl sci-fia fantasy žánru za poslední století jejich existence. Jednotlivé postavy a jejich vlastnosti se současně vztahují k tarotovým kartám, najdeme zde bohaté odkazy k jungovské psychologii a v závěru se setkáme i se samotným Bohem.
Tato zdánlivě nesourodá koláž má obrovské kouzlo, není hloupá a je skvěle výtvarně zpracovaná. Stylotvornost Incalu zaručují již jen jména jeho tvůrců. Scénář psal Alejandro Jodorowsky a výtvarnou stránku měl na starosti Moebius, vlastním jménem Jean Giraud. Jodorowsky je známý latinskoamerický filmový režisér, i mezi českými filmovými fanoušky proslavený osobitým mícháním surrealismu, psychedelie a spirituality.
Moebius je pro nás postavou známou méně. Tento francouzský komiksový kreslíř přitom patří k největším dříčům i vizionářům svého žánru. Incal možná není jeho nejpodstatnějším dílem, proslavily ho především komiksy beze slov, čistě vizuálně evokující zvláštní mimozemský svět Moebiovy imaginace.
Incal vznikal v letech 1981-1988, kdy postupně vyšel v šesti sešitech. Ale i v rámci hlavních kapitol zpozorujeme jemné posuny výtvarného jazyka, do kterých se neposedný Moebius pouští. Někde výrazně šrafuje a stylizuje - jeho styl je někdy k nerozpoznání podobný s kresbou Káji Saudka - jindy si puntičkářsky hraje s detaily psychedelické krajiny či architektury.
Po premiéře filmu Luca Bessona Pátý element (1997) Moebius a Jodorowsky autora filmu zažalovali, protože se podle jejich názoru Incalem příliš inspiroval. Opravdu, v komiksu najdeme motivy ve filmu obsažené a odpovídá mu částečně i groteskně-satirická poloha a výtvarná stylizace.
Říše je v ...
Tvůrci komiksu u soudu nepochodili, Jodorowsky poté aspoň tvrdil, že krádež vlastně považuje za poctu. To, že se nepohybujeme na půdě puritánského amerického komiksu, poznáme záhy. Nejenže se tu setkáme s realisticky vyvedenými nahými postavami, ale hrdinové se ve vypjatých chvílích neváhají častovat velmi jadrnými výrazy.
Když se John Difool dostane do celosvětové televize, má pro šokované diváky jediné sdělení: "Říše je v prdeli!" Komiks přeložil Richard Podaný, který musel vymyslet české termíny pro homeoštětku (virtuální prostitutka), technotechniku (uctívání techniky) nebo telemany (televizní diváci).
Jako náplast za to, že Čechy byly po celá léta izolovány od vývoje světového komiksu, si v posledních letech užíváme zvláštní odměny: klasická a normotvorná díla tohoto žánru u nás vycházejí najednou, jako upravené grafické novely a nemusíme je lovit po jednotlivých sešitech pochybné kvality. I české vydání Incalu je krásné, jen mám pocit, že by stránky mohly být větší, text i detaily kreseb jsou někdy příliš drobné na to, aby šly bez problémů přečíst a zhlédnout.
