Vyjadřovat se hraným filmem k aktuálnímu dění je dnes věc ošidná. V konkurenci pohotových dokumentaristů a instantního internetového informačního šumu musí hraná kinematografie nutně zaostávat. Je to pomalé médium, které pracuje v rychlém světě a pro publikum, jež z větší části trpí sníženou schopností udržet pozornost.
To aktuální dění se nejdřív musí odehrát, pak ho někdo musí uznat za hodna zfilmování, napsat scénář atd. Když se snímek dostane do kin, vstupuje často do situace, kdy už je zpodobňovaná událost do poslední mrtě probrána a posléze i zapomenuta. Pokud námět a drama postav nejsou dostatečně silné na to, aby promluvily i ve změněném kontextu, může sledování snímku působit jako listování starými výtisky novin.
Víc nedosáhne ani snímek Fair Game režiséra Douga Limana, který se vrací k osm let staré aféře kolem vyslance Josepha Wilsona a jeho manželky, agentky CIA Valerie Plameové. Ve Státech způsobila docela rozruch, v Česku byla sotva zaznamenána.
Bushova administrativa v předvečer války v Iráku tvrdila, že se Saddám Husajn snaží získat uran z Nigeru. Wilson, který měl jako zástupce americké vlády zjistit situaci přímo na místě, došel k závěru, že žádné takové nebezpečí nehrozí. Když administrativa na jeho zprávu nebrala ohled, napsal kritický komentář do New York Times.
Oficiálním místům byl Wilsonův postup hodně proti srsti, do novin uniklo, že vyslancova manželka je agentka CIA. Poté co prasklo její krytí, musela práce zanechat. Kauza byla vyšetřována jako trestný čin, v souvislosti s ní byl odsouzen a později prezidentem omilostněn poradce viceprezidenta Cheneyho Scooter Libby.
Liman (mimo jiné režisér první části bourneovské trilogie) v první půli snímku ukazuje Plameovou (Naomi Wattsová) jako globalizovanou superagentku, která přelétává ze země do země, v každé z nich přitom rozjíždí tajnou operaci zásadního významu. Její manžel (Sean Penn) se mezitím snaží rozjet poradenský byznys.
Později dojde ke známému konfliktu a z mezinárodního thrilleru se stane domácí drama, Wilsonovi a Plameové se zhroutí svět, octnou se pod mediálním drobnohledem, jejich vztah se stane napjatým, ještěže má hrdinka alespoň tátu, který jí rád pomůže zorientovat se... Je odříznutá od práce, což má v jednom případě za důsledek i ztráty na životech, váhá, zda se má postavit tak mocnému protivníkovi, jako je Bílý dům.
Padouch, který nebyl
První část Limanova filmu, když už nic jiného, docela odsýpá. Změnu tempa a vlastně i žánru ale autoři moc nezvládli. Sean Penn a Naomi Wattsová v hlavních rolích jsou sice dobří, moc co hrát ale nemají. Film se nevzrušivě sune vpřed předvídatelným způsobem – nejenom proto, že vypráví příběh, jehož vyústění je známé. Pro samé předávání poselství a vykreslování složitostí jednoho vyšetřování nemohou postavy pořádně ožít.
Jako rekonstrukce skutečných událostí navíc film silně hapruje – v míře, myslím, přesahující přípustnou autorskou licenci. To, že význam Plameové ve světě tajných operací tvůrci trochu nadsadí, se asi dalo čekat. Pokud ale významnou část filmu zabere popis akce s plánovaným přeběhnutím iráckých jaderných vědců, o níž neexistují indicie, že by se kdy odehrála, a přitom z ní autoři ždímají velké emoce (naznačují přímou odpovědnost nepřátel Plameové za smrt nevinných), je to dost podivné.
Řekněme zvláštní je i způsob, jakým je ve filmu zachycena úloha hlavního padoucha Scootera Libbyho. Divák snadno získá dojem, že identitu Plameové před novináři odhalil právě on. Možná proto bude překvapen, když se v závěrečných titulcích dočte, že to udělal někdo úplně jiný, kdo ve filmu navíc nevystupoval (Libby byl odsouzen kvůli jiné věci). Jednoho to může trochu zmást, zásadně ho to ale nerozhodí – pár minut po odchodu z kina si Fair Game bude pamatovat asi tak dobře jako loňský oběd v závodce.
