Běla Kolářová (1923-2010) ještě zažila mezinárodní ohlas poté, co byly v roce 2007 její práce vystaveny na respektované výstavě Documenta v německém Kasselu. Ta odstartovala vlnu zájmu o její tvorbu v zahraničí.
Trochu nešťastné spojení
Na domácí půdě ovšem vystavovala jen zřídka: retrospektivu měla v roce 2006 v Národní galerii, rozsáhlejší samostatné výstavy v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově, v Muzeu umění v Olomouci, v Museu Kampa nebo v Domě umění města Brna. Její současnou výstavu nyní hostí Kunstverein v Kolíně nad Rýnem.
Práce Běly Kolářové tu jsou vystaveny spolu s pracemi mladé, roku 1977 narozené Lucie Stahlové, která pochází z Německa, ale v současnosti žije ve Vídni. Toto spojení na jedné straně zapojuje Kolářovou do dění současného umění. Současně je toto spojení trochu nešťastné, protože velké a výrazné práce Stahlové výstavním prostorům dominují a potlačují tiché a zdrženlivé fotografie a koláže Běly Kolářové.
Co fotit, když už je celý svět vyfotografován?
Co vlastně o této ženě, o které dlouho ani její přátelé nevěděli, že vytváří zajímavé práce, víme? Kolářová, dlouho ve stínu svého partnera Jiřího Koláře, začínala jako fotografka. Když ale slyšela větu, že "celý svět je již zfotografován", klasickou fotografkou už být nemohla. Začátkem 60. let začala vytvářet "umělé negativy".
Na celofán upevňovala různé předměty: zrnka máku, parafín, tuš, obaly od sušenek, slupky z cibule nebo brambor či kolečka z hodin. Poté je vložila do fotografického zvětšováku a použila je, jako kdyby se jednalo o opravdový negativ.
Rentgenogram Běly Kolářové
V Kolíně jich je celá řada jak ze začátku 60. let, tak z pozdější doby. Například krásný světelný otisk jakoby v kruhu tancujících semínek pampelišky z roku 1972. V takových fotografiích ještě doznívá lyrismus české fotografie, jak je nám znám z prací Františka Drtikola nebo Josefa Sudka.
Cesta ke světlu
Tyto experimenty dovedly Kolářovou ke světlu. Rozhodla se nechat působit světlo přímo na fotografický papír. Hned u vchodu kolínské výstavy jsou umístěny tři "rentgenogramy" z roku 1962/63, jak Kolářová tyto experimenty nazvala. Jsou to jednou exaktní kruhy a poté zase kruhy tančící a ztrácející se na ploše papíru. Vznikly kroužením žárovky nad fotografickým papírem.
Touto minimalistickou fotografickou kresbou Kolářová navázala na formální čistotu a exaktnost, charakteristickou pro jiné klasiky české fotografie: Jaroslava Rösslera a Jaromíra Funkeho. Současně svými pokusy předznamenává světelné experimenty součastného německého fotografa Wolfganga Tillmanse.
Vzorce a struktury ze rtěnek
Světlo přivedlo Kolářovou zpátky k fotografii. Pokoušela se zachytit nejenom světlo, ale i stín. Vznikají snímky všedních věcí a jejich stínů. "Abeceda věcí" je série fotografií z roku 1964, zachycujících předměty z domácnosti - otvírák na lahve, hřebík, šroubek nebo skoba -, které jsou ve své střízlivosti jedinečné. Ale Běle Kolářové brzy fotografie nestačila.
Dámy v KolíněBěla Kolářová a Lucie Stahlová |
Předměty ze světa ženské všednosti
Subtilní a drobné práce Běly Kolářové jsou v Kunstvereinu vystaveny společně s díly Lucie Stahlové. I ona používá předměty ze světa ženské všednosti, jakými jsou rtěnky, kolíčky na prádlo nebo ženské magazíny. Také ona vyrábí přímé otisky reálných věcí, které pokládá přímo na scanner, spolu se svými sarkastickými a někdy i vulgárními komentáři.
Takto vzniklé otisky zalévá do průsvitné umělé hmoty. Její tabule jsou daleko větší než práce Kolářové a hlavně jsou křiklavě barevné. Texty na nich jsou často komentáře k aktuálnímu dění na umělecké scéně, a proto ne každému srozumitelné.
Jak již předchozí výstavy ukázaly, jako výtvarná umělkyně je Běla Kolářová originálnější a svéráznější než její manžel Jiří Kolář. Zatímco on se stal za svého života světoznámým, jeho manželka žila v ústraní. I to patří k banalitám ženské všednosti.
