Jediným výsledkem "květnových bouří" před třemi lety bylo zrušení "skvělého" nápadu radního Richtera, který hodlal poskytovat dotace na prodané vstupenky, čímž rázem postavil smysl grantového systému na hlavu. Zato jsme si užili emocí, arogance i diletantství a komického trucování víc než dost. Město Praha dnes zřizuje a financuje desítku divadel, stále ještě příspěvkových organizací, k tomu na bázi víceletých grantů platí další divadla. I ta, která byla transformovaná z "příspěvkovek" na různé subjekty, většinou obecně prospěšné společnosti.
Staronová radnice se dosud do žádných změn nehrnula a i ona ignoruje vršící se problémy v divadelní oblasti. Finanční i umělecké. A přitom zdaleka nejde jen o dílčí kritiky nebo postoj uměleckého šéfa Divadla Komedie Dušana D. Pařízka. Ten od roku 2009 pravidelně oznamuje, že předčasně ukončí svůj čtyřletý grant, jelikož namísto požadovaných 17,5 milionu korun ročně dostal 14,5 milionu. I když to z Pařízkovy strany začíná vypadat jako folklor a celá záležitost není tak jednoznačná, jak se ji snaží prezentovat, asi sotva lze v této souvislosti pominout, že jeho Komedie i v dlouhodobějším horizontu patří k pražské špičce.
Spejbl a Hurvínek jezdí do zahraničí
Pařízkovo lamentování je jedna věc, ale pražská divadla setrvávají léta v nezdravém stavu. Tak jako státu chybí jasně artikulovaná kulturní politika, chybí samozřejmě i Praze, což je o to horší, čím víc divadel a souborů (a potažmo dalších kulturních podniků) tu operuje. Město alibisticky rozděluje mezi řekněme stovku takových subjektů peníze, z nichž může slušně existovat sotva deset z nich. Teď tedy Praha poprvé jasně vyslovila, která divadla chce. Má to být Divadlo na Vinohradech, Městská divadla pražská (MDP), Hudební divadlo Karlín, Minor a Divadlo Spejbla a Hurvínka. Proč právě tato?
Protože to nový radní pro kulturu Koucký považuje za vhodné. To je asi tak jediný argument, který vyplynul z jeho vysvětlení. Další vysvětlování budí hlavně úsměv - Spejbl a Hurvínek má vazby na děti a jezdí do zahraničí, MDP má pronajaté budovy od soukromých vlastníků a byly nákladně zrekonstruovány. Další pozoruhodný nesmysl, který při obhajobě tohoto kroku vypadl z úst pana radního, je, že město musí podporovat divadla v centru, protože je jich tam málo...
Z předávání Cen Alfreda Radoka
Umělecké důvody jako třeba dramaturgickoinscenační profilace scén jsou nedůležité, radnice opět neumí sdělit, proč chce podporovat ta a ta divadla. A to platí nejenom u těch, která chce zřizovat přímo. Jak by měla vypadat celá síť divadel v hlavním městě a podle jakých hledisek ji financovat, aby to mělo smysl na magistrátu, zřejmě neví nikdo. Bude dávat skutečnou podporu těm nejlepším, nebo almužny všem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá?
Lidé, kteří se za léta vystřídali v pozici kulturních radních, byli z větší části komické figury, které se k výkonu své funkce dostaly jako Dalibor k houslím. I pokud si nakonec pod tlakem musely do různých komisí přizvat odborníky, konečný výsledek to ovlivnilo minimálně, převážily zájmy jiné, i když často skoro ani nelze rozšifrovat jaké. A pak nikdo nechce slyšet, že pražské scény jsou zakonzervované jako černobylský reaktor, rozdíl je pouze v tom, že poločas rozpadu zatím zůstává velkou neznámou.
Patnáct let ředitelem - žádná míra
Mezi pražské kuriozity patří délka funkčního období divadelních ředitelů. Míněny jsou samozřejmě scény placené z veřejných prostředků (tedy žádní soukromí divadelní podnikatelé, i když to, jak si někteří z nich své podnikání představují, je kapitola sama pro sebe), kdy řada z jejich šéfů je ve funkcích bezmála patnáct dvacet let. A nikdo z nich kupodivu nemusí svůj umělecký program obhajovat, nanejvýš se formálně koná nějaké to řízení a stávající ředitel zase zůstane sedět na své židli. Je to nezdravá situace a trvá, jak vidno, léta. Schopnost odejít a začít jinde a jinak se u nás nepěstuje, ředitelé a umělečtí šéfové odcházejí pouze tehdy, když jsou k tomu donuceni. A to se většinou děje poté, co jsou znectěni, popliváni a vše, co vykonali, je zbagatelizováno. Což je druhý extrém.
Tento zabetonovaný stav, který diskvalifikuje nejenom část mladých a talentovaných tvůrců, je veřejným tajemstvím. Nikomu se ale nechce ukazovat prstem. Jakmile se věc pojmenuje a vysloví se konkrétní jména, je zle. O životnosti uměleckého programu mají přitom všichni jasno, stejně jako že ji nelze natahovat donekonečna. Situace se pak vyhrocuje třeba i tím, že mladí režiséři s razantními názory nesmyslně vstupují do kamenných domů s projekty, které jsou v daném rozložení sil nerealizovatelné, popřípadě se jinde nutí do titulů, které jsou jim na hony vzdáleny.
Výročí 60. založení Městských divadel pražských
U nás ale zřizovatele takové jemnosti, jako jsou umělecké směřování a adekvátní prostor pro různé typy progresivní poetiky, nezajímá. Jaké je zadání MDP, Vinohrad, Komedie, Činoherního klubu? Zřejmě takové, jaké bude právě k mání. S tím vším totiž úzce souvisí, komu podpora z veřejných peněz patří a komu ne. V normálních zemích platí, že většina veřejných peněz je určená na tvorbu, která je novátorská a nadčasová nebo aspoň na výborné profesionální úrovni . Je to logické, lidové kusy s oblíbenými umělci se o diváka bát nemusí. Je to dobré spotřební zboží, které má svůj význam, ale asi sotva můžeme hovořit o nějakém přesahu, hlubším smyslu a vývoji, že?
Abychom od stěžujícího si Pařízka nešli daleko, stačí přejít o ulici dál do Městských divadel pražských, které dokonce mají být páteřním divadlem hlavního města. Přitom jejich profilace je od počátku problematická, umělecké výsledky spíš slabší a už dávno se zapomnělo, že ředitel Ondřej Zajíc vyhrál výběrové řízení, i když nesplnil jeho zadání. To tehdy vyřešila podpora primátora Pavla Béma. Nemluvě o tom, že Zajíc jako nový šéf dvou scén ihned vyexpedoval z Rokoka soubor, který vyhrál výběrové řízení o rok dřív. A přitom toto uskupení (například Thomas Zielinski, Tomáš Svoboda či Vladimír Čepek) rozhodně slibovalo progresivní program, který s uměleckou přibližností a až vyloženě bulvární povahou dnešních MDP nelze ani srovnat.
Nicméně Zajíc je ve funkci bez potíží sedmý rok a žádné výběrové řízení se nechystá. Ale jsou tu daleko zasloužilejší ředitelé - třeba Petr Kracik vede Palmovku od roku 1992, Ondřej Hrab Archu od roku 1994, Doubravka Svobodová Zábradlí od roku 1993, Vladimír Procházka Činoherní klub od roku 1999, Jindřich Gregorini je na Vinohradech od roku 2000 a tak dále. I Daniel Hrbek je ve Švandově divadle od roku 2002 (nepočítáme-li tři roky, kdy vedl rekonstrukci), a to ještě vyhodil Michala Langa, se kterým se v tandemu o smíchovskou scénu ucházel. Že by ale on sám měl skládat účty, to na pořadu dne není.
Kudy a kam tečou miliony
Obávám se, že zmínění ředitelé budou tuto zprávu číst jednosměrně jako osobní útok, jenže sami přece musí uznat, že to není zdravý stav. Voskovec s Werichem sice už před mnoha lety zpívali, že "nikdo nic nikdy nemá mít za definitivní", ale to u nás neplatí. Takto "zabetonovaná" divadla vstřebávají nové impulzy jen zčásti a hlavně není šance pro jiné, kteří by mohli vstoupit do volné soutěže. A čas utíká všem.
Přitom je-li ten či onen program dobrý, bude obhájen stejně tak, jako může blahodárně zafungovat přechod jinam. Systém ale musí mít pravidla, a ne léta existovat jako opevnění, v němž když se objeví skulina, nastane vražedný boj. Pravidla se týkají i výše zmíněného jasného zadání zřizovatele. Jak se říká, salátku je málo a šnečků hodně. Stěžujeme si na to, že skutečná divadelní alternativa u nás neexistuje, ale copak může v tomto systému dostat šanci? I proto u nás často platí, že chceš-li divadlo, musíš ho někomu "ukrást".
A pak tu ještě jsou lukrativní domy, o které se léta hrají šarády. Nechme stranou Státní operu, pro Prahu je už léta horkým bramborem Hudební divadlo Karlín (HDK). Situace, v níž se nachází, je až neuvěřitelná. Současného ředitele Egona Kulhánka jmenoval do funkce ještě radní Igor Němec v roce 2003, bez příslušného vzdělání, bez výběrového řízení. Pan Kulhánek se chová jako soukroměpodnikatelský subjekt a Karlín už dávno ani vzdáleně nepřipomíná repertoárovou scénu. Kdo všechno si na tenhle barák brousí zuby lze jenom hádat.
Jestliže jsme začali Pařízkem a Komedií, docela se nabízí skončit na opačné straně spektra - Kulhánkem a HDK. Do Karlína tečou miliony a jeho současnou uměleckou úroveň je nejlépe přikrýt pláštíkem mlčení, přesto je to stav, který magistrát ani divadelníky nevzrušuje. Jenže všechno souvisí se vším, a chtějí-li si nyní divadelní ředitelé stěžovat u nového primátora na to, jak má vypadat ohlášená 2. fáze transformace, prosím, ale neměli by zapomenout, že jde jen o vršek ledovce. A že úsilí o systémové řešení bude chtít i nějaké padlé z vlastních řad.
