Jeden originál obrazu jsem našla mezi ovcemi

Manželé Hascoeovi z Connecticutu sbírali české kubistické autory více než dvacet let. V jejich kolekci není jen jeden František Kupka, ale rovnou dvacet. "Tato sbírka je naprosto nesrovnatelná s jinými," říká Tessa Kostrzewa z aukční síně Sotheby’s, která díla představila tento týden v Praze.

LN Je možné ještě dnes objevit mezi neznámými klienty nějaký poklad?
Určitě, před časem jsem takový případ řešila. Dostala jsem e-mail a v příloze byla jen velmi rozmazaná fotografie nějakého obrazu. Jediné, co se na ní dalo rozeznat, byla loď. Zdálo se mi, že by to mohlo být dílo jednoho významného řeckého umělce z 19. století, ale nebyla jsem si jistá. Majitel mi psal, že obraz chtěl vyhodit, ale ještě předtím by ho zajímalo, jestli to náhodou není nějaký originál. Hned jsem mu odpověděla, že to z tak nekvalitního snímku nelze posoudit, a jestli bych se mohla přijet podívat. Sedla jsem do auta a vyrazila za ním, kamsi na farmu do vnitrozemí.

LN Rurální idylka s farmářem...
Naopak. Jeho uvítání nebylo zrovna přívětivé. Řekl mi, že na mě vůbec nemá čas, protože musí ostříhat celé stádo ovcí, a ať si počkám. Když jsem se nenechala odbýt, ukázal rukou na ovčín a řekl: "No je to tamhle." Vešla jsem dovnitř a na stěně nad ovcemi visel ten obraz. Ptala jsem se majitele, kde k němu přišel. Prý ho koupil spolu s ovčínem od předchozího vlastníka. Chvíli jsem si obraz prohlížela a on se mě už dost nedůvěřivě zeptal, jestli ten obraz k něčemu je. A já mu odpověděla: "Je to originál a dal by se prodat za sto tisíc liber." Okamžitě se probral a řekl, že musíme obraz hned vynést z ovčína... A to tam přitom visel víc než třicet let a byl pořádně zašpiněný. Naštěstí moc nesmrděl. Nakonec jsme dílo prodali v aukci za tu cenu, kterou jsem odhadla, do Národní galerie v Athénách.

A co se stalo s farmářem? Prodal dům a přestěhoval se do města?
Ne, ale myslím, že si prostě koupil větší stádo a další ovčín.

LN Jak často se podaří objevit takový skrytý klenot?
Samozřejmě to není každý den, ale občas se to stává. Jedním z takových velkých překvapení byla právě sbírka rodiny Hascoeových, kterou jsme představovali začátkem tohoto týdne v Praze. Poprvé jsme se o ní dozvěděli někdy v roce 1997, ale to jsme vůbec netušili, jak je rozsáhlá. Unikátní je především díky tomu, že tito sběratelé se zaměřili téměř výhradně na české kubisty. Kolekci vytvářeli více než dvacet let. Na rozdíl od jiných uměleckých kolekcí v téhle není jeden nebo dva obrazy od Kupky, ale rovnou dvacet. Dohromady má celá sbírka dvě stě položek a zahrnuje velice široké spektrum českých kubistických děl, od obrazů přes sochy až po nábytek.

LN Kdy jste se o sbírce dozvěděla?
Kolegové z New Yorku mi zhruba před šesti lety poslali informace o téhle sbírce a pro mě to byl v dobrém slova smyslu šok. V aukčním světě se o této kolekci vědělo jen velice málo. Já jsem zaregistrovala jen několik nákupů, které u nás manželé Hascoeovi realizovali, a vůbec jsem netušila, že cíleně sbírají české umělce. Když jsem uviděla, jaký záběr sbírka má, došlo mi, že je to naprosto výjimečná možnost představit české kubisty v mezinárodním kontextu. 

LN Kde byla sbírka umístěna?
Manželé Hascoeovi ji měli nainstalovanou v rodinné rezidenci v Connecticutu. Když jsem tam přišla poprvé, bylo to pro mě jako vstoupit do nějakého chrámu, nebo spíš do sběratelského nebe. Všechna ta vzácná díla byla dokonale uspořádána. Oni sbírku nikde veřejně neukazovali, žili hodně stranou veškerého dění, ale velice jim záleželo na tom, aby se mohli na "své" umělce dívat v dobře nasvícené místnosti. Díla byla nejen v několika místnostech, ale také v rozlehlé zahradě. Tam jsem také viděla slavnou sochu od českého autora Otakara Ševce. Bylo znát, že sbírka vznikala velice organicky. Postupně nakupovali díla dalších, i méně známých autorů. Nebylo to nijak ortodoxní, jako když si někdo řekne: Budu sbírat jen Fillu, a nic jiného.

LN Co vlastně přivedlo americké manžele ke sbírání něčeho tak exotického, jako je české umění?
Byla to šťastná shoda náhod. Norman Hascoe pracoval jako inženýr a začátkem 90. let přijel do Prahy kvůli obchodu. Jeho žena Suzanne se tak trochu nudila a krátila si čas tím, že navštěvovala galerie v Čechách. A do českého umění se prostě zamilovala. Velice záhy se proto manželé rozhodli, že zaměří svůj zájem na tyto autory. Sbírku, kterou vytvořili, by možná člověk čekal někde tady v Čechách, v muzeu nebo u velmi dobrého sběratele, ale rozhodně ne kdesi v Americe, v Connecticutu. Pokud totiž někdo v zahraničí sbírá české umění, jsou to většinou čeští krajané nebo lidé, kteří mají nějaké vazby na tuto zemi. Hascoeovi byli v tomhle jiní. Prostě nadšenci. 

LN Zabývali se sběratelstvím ještě předtím, než je zaujali čeští umělci?
Ano, oni sbírali velmi širokou škálu umění, například obrazy starých mistrů a historické šperky a nábytek. Ovšem návštěva v Čechách úplně změnila jejich směr. První obraz se jim podařilo koupit v roce 1993 a další díla pak systematicky vyhledávali a nakupovali v podstatě po celém světě. Například Kupku lze najít na aukcích ve Francii, Fillovy obrazy bývají k mání v Holandsku. 

LN Může vůbec laik odhadnout, co přesně by si měl do sbírky pořídit?
Podle mě je zásadní vědět, co chci a co se mi libí. Je to čistě osobní rozhodnutí, které nelze nějak moc řídit rozumem. Manželé Hascoeovi to měli podobně a vlastně potřebovali už jen tým lidí, kteří jim s výběrem pomáhali. Obklopovali se skupinou lidí z odborných i uměleckých kruhů, kterých se ptali na názor, ale hlavní směřování sbírky vycházelo od manželů Hascoeových. Pracovala pro ně také kurátorka, vyhledávala pro ně jednotlivá díla na aukcích a posuzovala, zda jsou v dobrém stavu. Nedá se říct, že měli jen jednoho oblíbeného autora, ale mezi jejich největší favority patřil František Kupka, Josef Čapek, Emil Filla a určitě také Otto Gutfreund.

LN Nyní je sbírka, kterou manželé vytvářeli tolik let, na prodej. Proč?
Rodina se tak rozhodla, protože manželé před nedávnem zemřeli a pro dědice by bylo zřejmě velice složité sbírky udržovat, a proto ji chtějí prodat.

LN Po šesti letech, kdy jste se věnovala této sbírce, jistě plánujete něco dalšího...
Musím říct, že to je hodně zvláštní představa, že za pár týdnů práce na téhle zakázce skončí. Obzvlášť poslední tři měsíce byly velice intenzivní. Připravovali jsme katalog, chystali jsme předaukční výstavy, na kterých jsme představili to nejlepší z této sbírky našim potenciálním zákazníkům. Tato kolekce byla k vidění v New Yorku, ve Vídni, v Moskvě a nyní se s ní vracíme zpět do Londýna. Podle dosavadních reakcí je znát, že takové zboží na trhu chybělo. Klienti jsou nadšení komplexností sbírky a také jsou samozřejmě zvědaví na tyto "staronové" umělce z přelomu století. Předpokládám, že prodej na červnové aukci v Londýně půjde velice dobře. A co bude potom? Pak bych si možná ráda splnila sen, že se vypravím do Prahy a podívám se v klidu do muzeí a také na nějaké soukromé sbírky. Ty mě lákají nejvíc, protože muzea mají často velmi specifický výběr děl. Mě zajímá hlavně osobitý přístup sběratelů.

LN Vaše firma obchoduje s uměním v mezinárodním měřítku. Jak je vlastně české umění vnímané na světovém trhu?
Bohužel není tak známé, jak bych si já osobně přála. A je to proto, že čeští autoři se na aukcích objevují jen velmi málo, většinou jen dvakrát třikrát za půl roku.

LN Proč tomu tak je?
Rozhodně to není o nezájmu, aukční síně by totiž o české umění stály, jenže je velice složité ho dostat z Čech. Na začátku 90. let, kdy Hascoeovi nakupovali díla do sbírky, nebyly ještě tak komplikované podmínky pro vývoz děl do zahraničí. Jenže v současnosti je to téměř vabank. Objevíte v Čechách zajímavé dílo a chcete získat povolení pro export. Jednou to vyjde, jindy ne. A v tom je právě ten problém, když české umění není vidět v zahraničí, nikdo o něm neví, a tudíž ho ani nechce kupovat. Je to velká škoda, protože by rozhodně bylo co nabídnout.

LN Možná stále existuje určitý ostych, že umění je cosi posvátného, co by se nemělo prodávat. Pro řadu lidí je přece těžké si představit, že umělecké dílo je prostě jen produkt, se kterým se obchoduje. Jak to vnímáte vy?
Právě tohle mě naopak fascinuje a to byl také důvod, proč jsem se po škole rozhodla pro práci v aukční síni. Mohla jsem jít do muzea nebo do galerie, ale to mě nelákalo. Přijde mi, že tam má člověk spíš pasivní roli, kdy s uměním není tolik v kontaktu. Já si umělců vážím a respektuji je a právě díky té takzvané komerci jim můžu pomáhat. Myslím, že je úplně mylné svět umění a obchodu nějak rozlišovat. Pro mě jsou to naprosto propojené oblasti, které fungují velice přirozeně vedle sebe. Není přece žádná novinka, že podporovatelé umění byli už v renesanci, bez jejich finanční podpory by umělci nemohli tvořit svá díla. Umělec, který není ochoten si připustit, že jeho dílo je třeba prodat, v podstatě nemůže přežít. Leda když přistoupí na kompromisy.

LN Čím by mohlo být české umění zajímavé pro zahraniční znalce?
Období, o které se zajímám, bylo v celé Evropě velice tvůrčí. Existovalo několik hlavních uměleckých center, která jsou všeobecně známá: Vídeň, Mnichov a samozřejmě Paříž. Čeští výtvarníci hodně cestovali do těchto míst a dá se říct, že se jimi volně inspirovali, ovšem vždy zůstali sví. Naneštěstí jsme české autory na aukcích nemohli řadu let vidět. Myslím, že to má také hodně společného s železnou oponou, bylo obtížné se k těmto dílům dostat. Až teprve posledních deset nebo patnáct let mezinárodní aukční svět objevuje tyto autory ze střední Evropy a konečně se dostávají do širšího povědomí.

LN Pracujete pro mezinárodní aukční síň Sotheby’s již třináct let. Jak jste se k věhlasné firmě, která byla založena v roce 1744, dostala?
Vlastně to byl úplně přirozený proces. Moje rodina pochází z Polska, já jsem se tam sice narodila, ale vyrůstala jsem v Německu a v Anglii. Když jsem studovala literaturu a později umění, táhlo mě to k umělcům střední Evropy. Nejvíc mě baví autoři z Čech, Polska a Maďarska, kteří tvořili na konci 19. století.

LN Čím vás právě umění z přelomu století zaujalo?
Myslím, že to byla velmi důležitá doba plná změn jak ve společnosti, tak v umění. Někteří umělci se dívali do budoucnosti s určitou nostalgií, a jiní ji naopak přijímali s velkým očekáváním. Všichni znají francouzskou, německou výtvarnou scénu, ale kdo zná maďarskou nebo českou? Já se o české autory zajímám, protože jsou mezi nimi takové osobnosti jako Emil Filla nebo František Kupka. Čeští umělci se aktivně zapojili do do formování kubismu. A navzdory velkým vzorům, jako byla například Francie, vytvořili specifický styl, který mi připadá velmi avantgardní.