Bambušek je prostě "in". Dokáže si vybrat látku, která je v dané době diskutována, či je dokonce zdrojem konfliktů, a vrhne se na ni. Někdy ovšem s výsledkem umělecky i myšlenkově dost rozpačitým.
Nejnovějším z jeho dramat je Česká válka inscenovaná v pražském Divadle Na zábradlí v režii tamního uměleckého šéfa Davida Czesanneho, která se snaží zabývat tématem třetího, tedy protikomunistického českého odboje konce 40. a počátku 50. let minulého století. Aje to od začátku do konce bezděčně komická událost.
Tvůrci se snaží zachytit zrod odbojové skupiny na jedné české vesnici. V ní stejně jako v celé republice razantně nastupují k moci komunisté v čele se svou údernou složkou StB. Venkovský farář odmítne naslouchat starostovu varování a přečte v kostele svým farníkům komunisty zapovězený pastýřský list. A když si pro něho estébáci přijedou, vesničané se jim postaví na odpor. U kostela vybudují barikádu a zaženou je. Pak všichni prchnou do lesů, kde se vrhnou do odbojové činnosti, která v inscenaci sestává z občasného střílení komunistických funkcionářů a ze sedání na lep agentům provokatérům.
Hrozby zrádcům
Aby bylo patrné, jací jsou tito procítěně lidští odbojáři hrdinové, učiní se z protistrany představitelé nelidského zla anebo alespoň slaboši a zbabělci. Tzv. mlčící většinu, která v každé historické epoše, obzvlášť v těch neradostných, hraje nejpodstatnější roli, pro jistotu vymaže úplně. Není dostatečně hrdinská ani zlá. Na scéně se tak objevují pouze odbojáři a jejich sympatizanti a komunističtí funkcionáři a estébáci. Nic mezi tím.
Vrcholem v rámci tohoto přístupu je pak part Magdalény Sidonové, která v roli funkcionářky XY čas od času pronáší z proscénia s planoucím pohledem žvásty o komunismu jako nejkrásnějším společenském uspořádání a hrozby nepřátelům a zrádcům. A aby opravdu každému došlo, jak byl ten komunismus zvrhlý, v jednu chvíli se do publika začne odpudivě šklebit a oplzle na ně vyplazovat jazyk.
Na scéně se zablesknou i další komické efekty. Tak například Starosta (Jan Lepšík) vyzývající venkovským rozhlasem k obraně fary připomíná svou ráznou dikcí a širokým rozkročením spíš rockera nezávazně pokřikujícího na fanoušky pod pódiem než člověka, který právě učinil zásadní životní rozhodnutí, jež vzápětí zaplatí životem.
Úsměvná je i urputná snaha o postižení míry násilí. Třeba když Petr Čtvrtníček v roli Majora "brutálně" mlátí vyslýchaného faráře molitanovým obuškem. Anebo u všelijakých těch kašírovaných kopanců a úderů. Ze snahy zobrazit na divadle naturalisticky násilí se tak opět stávají spíš bizarní obrázky jako z filmařské dílny Eda Wooda.
Mračna prachu z barikády
Doslova lahůdkou pro fajnšmekry je, když po vystavění barikády z pytlů, z nichž se do prvních řad publika valí mračna prachu, zapějí obránci chystající se hájit svého katolického faráře husitský chorál Ktož sú boží bojovníci.
To bezděčné propojení není ovšem vůbec náhodné. Tvůrci totiž publiku nepředestírají ani tak umění, jako spíš pouhou propagandu. V jádru podobnou kterékoli didaktické propagandě jiné. Míra schematičnosti inscenace, nemluvě o jejím pozvolném rozpadu do nepříliš spojitých fragmentů, je značná.
Fádní psychologický realismus
Na scéně, zejména v hereckých výkonech, vládne fádní psychologický realismus, občas obohacený o výpad nějaké té postmoderní obrazivosti bez konkrétnějšího významu, a na mysl se bezděčně dere srovnání s estetikou, která v českém prostředí převládala právě v době, jíž se inscenace zabývá – socialistickým realismem.
Ti starší z nás se mu ještě k nelibosti učitelek mohli smát na povinných školních představeních. Jakoby se tvůrci České války pokoušeli dopřát dnes podobnou zkušenost generacím, které to už nestihly. Jen pootočili hodnocení schematických postav podle dnešních stejně černobílých kritérií ideologické správnosti.
Inscenace pak není ani tak o tom, co znamenalo postavit se komunismu v 50. letech, jako spíš o tom, jak je snadné postavit se komunistickému útlaku v 50. letech dnes a zejména na divadle.
Se všemi předsudky někoho, kdo si myslí, že už konečně a definitivně správně víme, jak to s těmi dějinami je, a s neschopností umělecky rozkrýt vrstevnatost atmosféry oné temné doby, která nakonec byla produktem podobných společenských procesů, jaké opět zažíváme nyní. Včetně hospodářské krize a jak levé, tak pravé radikalizace společnosti.
Česká válka je tak zase jen dalším nedomyšleným pokusem o vyrovnání se s minulostí předvádějícím, jak statečně by se někteří z nás bili s komunistickou tyranií, kdyby se do ní stihli narodit, a jak se dokonce i těší, že budou mít ještě příležitost. V rámci citátu v podtitulu inscenace totiž tvůrci vyzývají, abychom se nesmiřovali s daným stavem věcí a ozbrojili se. Tvůrci to ale jistě nemyslí tak, že bychom se měli na potkání střílet.
