Vašinka, Vanča, Mácha? To je paličaté divadlo

Orfeus je jedno z mála našich divadel s nezaměnitelným interpretačním stylem. Drží se totiž paličatě tradice sousedského divadelního pobývání (divadlo jako pobyt, řečeno s kolegou Etlíkem: divadlo jako sdílení, nikoli sdělení).

Divadlo, v němž jsou nejen účinkující, ale i diváci neanonymně představeni hned při vstupu, divadlo, jež neútulný protiatomový kryt obydlelo opravdovou kulturou (kulturou v širokém slova smyslu, od obrazů přes hudbu až po domáckou bramboračku, vařenou účinkujícími) – na takovouto divadelní vzpouru proti neosobní dokonalosti budete už podvědomě přikládat hned od počátku úplně jiný divadelně sudičský metr než na různé dokonale seřízené a promazané mašiny na úspěch, ať už se dějí na scénách kamenných, či sklepních.

Spíše než o prezentaci divadelního tvaru jde tu o renesanci dávného sousedského divadelního "hraní si" pro radost. Nepletu-li se, Vašinka kdysi nazval svůj inzitní styl "selským realismem", já bych si jen – vzhledem k snové nevypočitatelnosti jevištního dění – občas dovolil připojit k tomu realismu kdykoli odpojitelnou předponu "sur".

Na cestě za Máchou

Je vlastně docela logické, že na cestě za Máchou tentokrát potkal Vašinka (jako autor, režisér i interpret) současného básníka – ale taky poutníka a chodce po hradech českých – Jaroslava Vanču. Spojení těchto dvou autorů skvěle funguje, a to v romantice i v ironii, stejně tak sem dobře zapadá i motiv mytologie krajiny i dávných naivních pověstí, jakož i tu hovadný, tu dojemný motiv vlastenecký (ale od věci tu kupodivu není ani autentické, ironieprosté Husovo/Vašinkovo spílání našemu konzumerismu).

Kruciální je tu však motiv cesty (respektive putování, jež je vždy tak či onak putováním k sobě). Vašinkovo, řečeno spřízněnými slovy Josefa Čapka, kulhavé divadelní poutnictví neselhává už proto, že všechno dopředu přiznává.

Mácha v podzemí Ach Čechy krásné, Čechy mé, duše má by se ráda touhou pnula, ale nepne se Režie: Radim Vašinka Krytové divadlo Orfeus, Praha Premiéra 1. 4. 2011

K první dubnové repríze (jež prý bývá nejhorší) mám jen dvě výhrady: nekonečné přestavbové mezery mezi jednotlivými obrazy, jež – i při zachování inzitnosti – dokonale zabíjely už tak pomalé tempo a brzdily její vnímání.

Druhá výhrada se týká postavy Vašinkovy společnice na cestách Dobromily, jež se měla podle programu ve finále proměnit v bestii, ale namísto toho se ve finále včetně klaničky zcela vytratila ze scény. Ale i takovéto šumy svým způsobem patří k dané poetice.