Slovenský dokumentární film Devínský masaker má být pokusem vytvořit film v žánru dokudramatu, v kontextu středoevropské kinematografie velice neobvyklém. Opakují to tvůrci toho filmu a s nimi i část publicistiky. Věc se ale má tak, že snímek režisérů Gejzy Dezorze a Jozefa Páleníka žádné dokudrama - tedy hraná rekonstrukce skutečné události ve stylu např. Krvavé neděle Paula Greengrasse nebo Konference ve Wansee Franka Piersona - není.
Dohadovat se o správnosti žánrového zařazení může ve vztahu k filmu působit malicherně, jenomže ta zavádějící reklamní strategie Devínsky masaker vlastně vystihuje docela přesně - je to film jaksi šarlatánský, pouťový, sugeruje vlastní výjimečnost, a přitom je v mnoha ohledech fádní, anoncuje odpovědi na otázky, jež si snad ani není schopen položit.
Připomíná na víc než hodinu roztaženou reportáž z nějakého publicistického cyklu na komerční televizi, jejíž autoři ale nebyli schopni svoje téma jakkoliv uchopit a zakrývají to snahou o efektní zpracování, jež ovšem hraničí (mírně řečeno) s nezamýšlenou komikou.
Mišmaš beze smyslu
Loni v srpnu zastřelil Lubomír Harman na bratislavském sídlišti Devínská Nová Ves sedm lidí, pět z nich byli obyvatelé bytu na chodbě, kde žil i vrah, další dva v ulicích. Potom, co ho zasáhl policejní ostřelovač, spáchal Harman sebevraždu. Autoři vyzpovídali sousedy, příbuzné obětí, svědky, policisty, ministra vnitra...
Vznikl ale neutříděný mišmaš, který se jen pokoušejí zvnějšku dramatizovat, dodat mu váhu. Někdo řekne, že rodina, jejíž členové se stali oběťmi Harmanovy palby, byla víceméně bezproblémová, jiný, že střelec reagoval na dlouhodobou šikanu z její strany. Někdo řekne, že policie byla na místě včas, jiný, že zdaleka ne. O Harmanovi se mluví jako o nepřístupném chlapíkovi, pak ale zase zazní, že to byl vlastně dobrák.
Je asi normální, že podobný zločin, jako byl ten Harmanův, po sobě nechává hodně nezodpovězených otázek, z nichž mnohé jsou asi i nezodpověditelné. Přesvědčení autorů o tom, že stačí snést na jednu hromadu množství fragmentárních informací, aby to ospravedlnilo vznik filmu, je ale - podle mého soudu - mylné.
Přetažená reportážDevínsky masaker |
Emoce a drama měly filmu zřejmě dodat hrané vsuvky - jacísi nešťastní figuranti v nich přehrávají Harmanův zločin, kašlou krev, padají zasaženi kulkami a podobně. K tomu temně hučí syntezátor nastavený na ten nejlaciněji znějící rejstřík nebo buší okázale drsňácká kytara. Obraz je tu zpomalený, občas se rychle zastříhá. Všechno to úporné "temnění" ale působí velice křečovitě a lacině, možná odzívnutě.
Krutý zabiják plyšáků
Moment, kdy představitel Harmana v lese trénuje na - ach tak nevinných - plyšových králíčcích, kteří jsou před objektivem kamery krutě cupováni svištícími kulkami, je vysvětlitelný snad jen kolektivní ztrátou soudnosti na straně všech zúčastněných. Jestli bylo záměrem autorů prezentovat tragédii jako frašku, povedlo se to skoro dokonale.
Na tiskové konferenci, která předcházela uvedení filmu před pražskými novináři, autoři, ačkoliv se jich na to nikdo neptal, mluvili i o tom, že jeden člen štábu je blízký příbuzný kanibala, který byl na Slovensku nedávno odhalen. I to odpovídá duchu filmu - přitáhnout pozornost za každou cenu. Musí to být skvělé mít takové kolegy...
