Lidovky.cz

Tři sestry vzor 2001. To jsou Jedlíci čokolády

Kultura

  17:00
Klicperovo divadlo v Hradci Králové uvedlo novou hru Davida Drábka – Jedlíky čokolády.

Jedlíci čokolády aneb David Drábek v Klicperově divadle foto: Reprofoto

Jedlíky čokolády, novou divadelní hru Davida Drábka, můžeme číst dvojím způsobem: buď jako příležitost ke třem jedinečným studiím tří charakterů, jíž naplno využily tři znamenité herečky hradeckého souboru (ani jejich mužští partneři ovšem nevycházejí naprázdno), anebo jako pokus o groteskně lomené čechovovské drama (poučené na Woodym Allenovi), novou parafrázi starého tématu osamělosti tří nenaplněných ženských osudů.

Lepší charaktery než teze

Zatímco ve druhém případě lze vznést k vyznění hry, přísně vzato, řadu námitek (viz dále), v prvním případě můžeme Klicperovu divadlu pogratulovat: herecké trio – doplněné třemi mužskými představiteli o sextet – předvádí pravou vícehlasou polyfonii. Co hlas, to neopakovatelný charakter. Už od Waltera Kerra víme, že pro dramatika je vždycky lepší, když prosadí charakter, než když (na účet charakteru) prosadí svou.

Jedlíci čokolády aneb David Drábek v Klicperově divadle

Nejnormálnější ze švihlých sester, v jejichž domácnosti se zjevují mrtví rodiče, je Helena (Isabela Smečková Bencová) – jako jediná vydělává, je jedinou spojnicí potrhlé domácnosti se světem. Z věže své osamělosti, do níž ji uvrhla smrt dítěte, podniká občas i nepřípadně divoké ataky – její obětí se stane jiný typicky drábkovský outsider s obskurním zaměstnáním – venčič psů bohatých klientů (Dušan Hřebíček). Spíše než on je, venčí psi jeho, agresivní smečka je znázorněna vtipnou jevištní zkratkou – štěkotem a nezvládnutelným množstvím prázdných vodítek – zbytek je na hercově a divákově fantazii.

Hřebíčkovy chaplinovské etudy (typický osud rozvedeného smolaře, který pozdě přišel na to, že manželčin "G bod byla jeho kreditka"), jeho potřeštěné namlouvání a vrkání s Helenou jsou oboustranně tak skvostně zahrané, že dají téměř zapomenout na určitou sentimentální polevu, k níž už v textu červenoknihovní vztah těch dvou směřuje. (Přiznaně: Drábek se tentokrát programově uchýlil k žánru moderní pohádky).

Jedlíci čokolády aneb David Drábek v Klicperově divadle

Nic podobného se nedá říci o Heleniných sestrách. "Alternativní" Valérie (Pavlína Štorková) žije v domě jen se svým Buddhou, přízrakem mrtvé matky, armádou moduritových hraček a stejně velkou armádou nutkavých neuróz, jež její pobyt uvěznily do rituálu absurdních úkonů. Dům je pro ni rájem i vězením, bojí se překročit jeho práh (trpí strachem z prostoru, agorafobií).

Právě na ni ale padne neřešitelný úkol převzít po mrtvém otci jeho podivínskou misi, kdy po večerech v růžovém kostýmu supermana zachraňoval proti jejich vůli sebevrahy (výtečnou expozicí takové záchrany hra začíná – sebevrah, poté co vyspílá konzumnímu světu, se už už chystá skočit, je však supermanem zachráněn – k veliké nelibosti davu zevlů, který přišel o svou pravidelnou drogu přihlížení cizímu neštěstí).

A právě na jednoho z těch permanentních sebevrahů (Miroslav Zavičár) Valérie při své smůle narazí, zdá se, že ty dva jejich ulítlost sblíží, ale místo milostného aktu dojde mezi nimi k blíže nespecifikované (?) katastrofě, již Valérie málem zaplatí životem, s možnou perspektivou doživotního postižení, upoutání na lůžku a konzumací obrazovky. Její misi i s růžovým pláštěm přebírá "polepšený" (?) sebevrah.

Jako z němé grotesky

Komediálním vrcholem inscenace je ovšem nepřehlédnutelný osud třetí sestry Rózy (Pavla Tomicová). Je nepřehlédnutelná už fyzicky – chorobná závislost na čokoládě a na sledování obrazovky z postele, kterou nikdy neopouští – ji přivedla k dvěma metrákům váhy. Je obětí mediálního marketingu: "Napřed si mě vyfotili, aby měli doklad, jak jsem vypadala po redukční dietě. Potom mi přivezli tunu čokolády, musela jsem ji spořádat a fotili mě, jak jsem vypadala ,před‘ dietou."

Jedlíci čokolády aneb David Drábek v Klicperově divadle

Drsně a bojovně, slovně i fyzicky, si ovšem své metráky na baště postele hájí – i proti vychrtlému charitativnímu pracovníku ze spolku Kapka něhy, který je jejím nejmyslitelněji možným opakem (Jiří Zapletal). Její zápasy s ním na odtučňovacím běhacím pásu či bitvy s vnucovanými dietními jogurty připomínají nejlepší dortové scény Laurela a Hardyho.

Podobně si na gagy slavné dvojice němé grotesky vzpomeneme i ve druhé půli inscenace při scéně výletu, kdy má Róza jaksi větší tonáž než nepojízdná kraksna, kterou její "Laurel" opatřil.

Drábek se v žánru grotesky pohybuje lehce jako autor i režisér, ostatně i všichni jeho fantaskní "podivíni" a "outsideři" (outsiderství se zdá být jeho bytostným tématem) jsou groteskní, chcete-li karnevalovou poetikou křtěni. Zato poněkud nevěrohodně "zvážnělému" happy endu na konci, kdy se rodina schází v Rózině posteli u oltáře obrazovky, by na reprízách slušelo trochu víc nadsázky, jinak naštěstí přítomné v celé inscenaci.


Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.