Kdo měl příležitost vystoupení George Clintona vidět, mohl cestou domů spekulovat o úloze osobnosti v dějinách pop music, zatímco jeho tenisky se spontánně oddávaly neposednému tanci. To, co Clinton na koncertech dělá, totiž neodpovídá představě "výkonného umělce".
Chová se spíš jako něco mezi ceremoniářem a šamanem, navlečený do značně ujetě designovaného roucha se všelijak motá po pódiu a cosi rozpráví, zároveň organizuje dění na jevišti, kde je spolu s ním početná kapela, jejíž členové se obvykle velmi snaží. Tyhle seance trvají většinou několik hodin, první Clintonovo pražské vystoupení v devadesátých letech začalo těsně po půlnoci a skončilo v půl páté ráno. Aspoň lidi vědí, co to ten P-Funk vlastně obnáší...
Clintonovi bude letos v červenci sedmdesát, pamatuje toho hodně. I když, vzhledem k jeho legendární zkouřenosti, těžko říct, co všechno si vlastně pamatuje. Hudbu začal dělat v padesátých letech se skupinou The Parliaments, jeho ambicí tehdy bylo začlenit se do hlavního proudu uhlazeného černého popu. V následující dekádě psal písničky pro legendární vydavatelství Motown.
Funková psychledelie
Na jejím sklonku kolem sebe zformoval proměnlivý a během let se postupně rozrůstající kolektiv, který vystupoval pod jmény Parliament a Funkadelic. Pěstovali styl, pro který Clinton vymyslel označení P-Funk. Vzhledem k jeho excentrickému naturelu se za ním hledaly všelijaké nezvyklé významy, nejpravděpodobnější výklad je ale ten úplně nejjednodušší – složenina jmen obou skupin.
P-Funk je zvláštní kombinace klasického tanečního funku a značně ujeté psychedelie, dají se v něm identifikovat zdánlivě nesourodé vlivy – klasický soul, elektrická černá pop music, jak ji hrávali třeba Sly and the Family Stone, kytarová ekvilibristika Jimiho Hendrixe nebo eklektická hudba Franka Zappy. Clinton a jeho spoluhráči tyhle ingredience dokázali spojit v jednolitě působící proud, zároveň sevřený i jakoby impulzivně proměnlivý.
Pro koncerty Clintonových skupin byla charakteristická i značně divoká pódiová prezentace – extravagantní, barevné kostýmy hudebníků (obrovské brýle, boty na neuvěřitelných kramflecích, všelijaké převleky) a různé efekty, vrcholem bývalo přistání makety kosmické lodi na pódiu. Duchu písní a koncertů odpovídaly i texty plné slovních hříček, novotvarů i značně halucinogenní pseudomytologie.
Parliament i Funkadelic byly v zásadě totožné kapely (to rozdělení původně vzniklo proto, že Clinton dočasně ztratil právo používat název Parliament). Pod první hlavičkou ale zněla hudba přeci jen posluchačsky vstřícnější, pod druhou se víc ulétávalo.
Nejpočetnější kapela v Rokenrolové síni slávy
Během nejslavnější éry Parliament/Funkadelic se v kapelách vystřídali a průběžně se do nich vraceli uznávaní hudebníci jako kytarista Eddie Hazel, pověstný basák Bootsy Collins nebo známý hráč na klávesové nástroje Bernie Worrell, Parliament/Funkadelic jsou také nejpočetnější těleso, jaké se kdy dostalo do Rokenrolové síně slávy.
Nezapomeňte na letní festivaly Lidovky.cz pro vás připravily speciální nabídku letních festivalů. Podívejte se na přehlednou časovou osu se základními informacemi o akcích v Česku. |
V osmdesátých letech zažil Clinton značný útlum, podílely se na něm i jeho problémy s drogami. Začátek následující dekády ho ale zase nastartoval i díky tomu, že se k jeho odkazu začaly hlásit crossoverové kapely jako Red Hot Chili Peppers a samply z jeho skladeb na svoje desky zařazovali slavní rapeři.
Svoje označování za jednoho z praotců dnešního hiphopu ale Clinton přijímá trochu rozporně – nelíbí se mu opovržlivě lovecký vztah k ženám, jakým jsou někdy hiphopové hity neseny. Inu – výstřední gentleman ze staré školy.
