Nová kniha ilustrátorky a komiksové autorky Lucie Lomové Divoši je však nejen o věhlasném cestovateli, kaktusáři a etnografovi A. Vojtěchu Fričovi, ale také o jeho indiánském kamarádovi Čerwuišovi Pjošádu Mendozovi. Oba spolu roce 1908 přicestovali z Latinské Ameriky do Prahy a zažili zde skutečné multikulturní dobrodružství. Byli při něm parťáky a dvojicí, která musela překonat nejen předsudky vykulených Pražanů, ale i své vlastní představy o světech toho druhého.
Na čem záleží
Všechno začalo tak, že indiánský kmen Čamakoků začal trápit nepříjemný krvácivý průjem. Zrovna jejich územím v oblasti Gran Chaca projížděl mladý cestovatel Don Alberto, tedy Vojtěch Frič. Měl s sebou mikroskop a poctivě se snažil přijít na původ onemocnění.
Malý indiánský chlapec se např. velice vyděsil, když viděl zvětšeného cizopasníka pod sklíčkem, ale Don Alberto ho poučil: "Někdy nezáleží na tom, jak co je veliké..., třeba takové Španělsko, to je mnohem, mnohem menší než Jižní Amerika, a přece co s ní udělalo." Přestože Don Alberto byl u indiánů připouštěn k šamanským obřadům a vlastnil všemožné evropské vynálezy, na příčinu nemoci nepřišel, pouze doporučil užitečná hygienická opatření.
Čerwuiš v době páry a elektřinyLucie Lomová: Divoši |
A samozřejmě že Dona Alberta moc neposlouchal. Například zpíval na ulici, aby si mohl koupit báječné pražské párky, nebo rozdával peníze žebrákům. O strážnících si myslel, že jsou to mocní kouzelníci, protože měli za RakouskaUherska na kloboucích lesklá černá péra, a dam se ptal, jestli už měly milence. Komiksové vyprávění Lucie Lomové je plné podobných legračních i smutných detailů. Čerwuiš měl zajímavé názory na bílé ženy, malé zavšivené Vendulce prozradil, že na vši je nejlepší štětka z mravenečníka, nebo nabádal Jaroslava Haška (ten o něm napsal povídku Indián a pražská policie), aby tolik nepil ohnivou vodu.
Malost na obou stranách oceánu
Jenže malost poměrů na obou stranách oceánu oba divochy, toho českého i toho indiánského, nakonec dostihla, přestože se Čerwuiš z průjmu uzdravil. V Praze nečíhal jen sníh a mráz, ale také konkurenti z řad cestovatelů, jako nepřející Enrique Stanko Vráz, který o mladém Fričovi roznášel lži a pomluvy jak v Čechách, tak v Latinské Americe. A paní Náprstková ve věhlasném muzeu toužila do svých sbírek získat spíše obarvená husí péra a Fričovy sbírky jí připadaly "takové fádní".
Čerwuiš Pjošád Mendoza
I když ho lidé, kteří to s ním mysleli dobře, nabádali, že není v divočině, a musí se tedy chovat diplomaticky, odsekl paní Náprstkové, že by její muzeum "mělo chtít víc než jen pobavit měšťáky, kteří si chtějí zpestřit nedělní odpoledne". Don Alberto se také ve svých přednáškách na amerikanistických kongresech pouštěl do německých osadníků v Brazílii. Ti indiánům brali půdu, vraždili je a děti dávali na převýchovu do klášterů. Když na to zcestovalý mladík upozorňoval, byl oheň protiněmeckých postojů na střeše a spolupráce s věhlasným Berliner Tagblatt v háji.
Indiánský odborník na západní svět
Ani Čerwuiš to neměl po návratu do vlasti u Čamakoků lehké. Vyprávěl příliš neuvěřitelné věci o létajících strojích, elektřině a mocných kouzelnících s černými péry, až ho jeho vlastní lidé vyhnali jako nesnesitelného prášila. Časem si ale vydobyl pověst odborníka na civilizovaný svět. Svého pražského přítele o mnoho let přežil, zemřel v sedmdesátých letech, zatímco A. Vojtěch Frič se škrábl o rezavý hřebík, když opravoval králíkárnu, a podlehl tetanu v roce 1944.
Fričovy knížky a přednášky udělaly pro poznávání Evropy a Latinské Ameriky nesmírný kus práce a byly důležité nejen pro zájemce o kaktusy a etnografii, ale také pro české emigranty. Ti se na Friče neustále obraceli s žádostmi o radu, když se chtěli vystěhovat do Brazílie, Paraguaye nebo Argentiny.
Lucie Lomová už jednou zdařile vyprávěla česko-americký příběh v knize Anna chce skočit (2007), sice o krajanech ze Spojených Států, kteří hledají svoje kořeny doma v Praze, ale je stejně dobrodružný a dojemný jako příběh divochů. O tom, že jde o vyprávění, které přesahuje naše hranice, svědčí i fakt, že zároveň s českým vydáním vychází i francouzské. A. Vojtěch Frič a jeho osudy byly v Latinské Americe i u nás bohužel postupně zapomínány, přesto se zdá, že díky citlivým umělcům, jako je Lucie Lomová, se po stezkách Dlouhého lovce opět začnou procházet zvědavé dětské oči.
