Přestože se o Mezinárodním festivalu animovaných filmů ve francouzském Annecy u nás skoro nepíše, nemění to nic na skutečnosti, že se jedná o největší a nejvýznamnější událost svého druhu v Evropě. To, co je zde prezentováno v krátkometrážní i dlouhometrážní, televizní i netelevizní soutěži, je zpravidla tím nejpodstatnějším, co se v uplynulém roce ve světě animované tvorby urodilo. Oproti minulému ročníku, který rozhodně nebyl skoupý na trháky, tu ale letos žádné velké zjevení k vidění nebylo.
Zdá se, že po roce hojnosti nastal v animovaném světě rok chudoby. Mezi devíti celovečerními soutěžními snímky převažovaly fantazijně či pohádkově laděné příběhy, ke kterým má animace všeho druhu tradičně blízko. Způsob vyprávění ani výraz či technologie v nich však nepřekračovaly rámec toho, co už divák dobře zná. Vybočení z tohoto poněkud ospalého spektáklu představovaly tři filmy, které se pokoušely vysokou míru animované stylizace skloubit s realistickým vyprávěním. A nastolovaly tak otázku: Proč vlastně příběh, který by při zachování víceméně stejného záběrování i herecké akce mohl být hraný, vyprávět animovaně?
Patří sem španělské melodrama o vztahu jazzového pianisty a "songwritera" se zpěvačkou obluzujícího hlasu Chico &Rita od Fernanda Trueby, Javiera Mariscala a Tonna Erranda. Děj z přelomu čtyřicátých a padesátých let je situován mezi Havanu, New York, Hollywood a Paříž. A vykresluje atmosféru "předfidelovské" Kuby i be-bopovým frázováním čerstvě zasažené a zmítané Ameriky.
Mohlo by se zdát, že třpytivě pestré výtvarno se škálou barevných ploch a ostře konturovanou kresbou stejně jako samotný příběh balancují na hranici kýče. Chico & Rita ale v první řadě ukazuje, že animace může mít schopnost vytvořit větší míru historické autenticity než hraný retrofilm. Když se například na plátně objeví legendární altsaxofonista Charlie Parker či pianista Theolonius Monk s jejich charakteristickými rysy, má je divák před sebou daleko skutečněji, než když je imituje herec.
A právě tohle neustále vyzařující napětí mezi zdáním historické věrohodnosti a hravou fiktivností dělá ze zdánlivě fádního příběhu příběh jedinečný.
V japonském snímku Pestrobarevný (byl oceněn zvláštním uznáním) naopak využil režisér Keiichi Hara prostředky kreslené animace k tomu, aby podnikl sondu do nitra disociovaného chlapce s paranoidněschizoidními rysy a jeho prostřednictvím i do vztahů uvnitř společnosti a nejužší rodiny. Z jednoznačné čitelnosti animovaných gest a mimiky, které mohou jindy působit až poněkud toporně a instrumentálně, vybudoval pomalu a pečlivě obraz psychicky narušeného pohledu na svět. A následně i jeho proměnu.
Podobnou psychickou drobnokresbu, která líčí takzvaně obyčejný obraz vztahů mezi dospívajícími na jihokorejském venkově, je film Zelené dny – Dinosaurus a já autorů Jae-Hoon An a Hye-Jin Han. Oba filmy zároveň spojuje až kontemplativní zaujetí prožíváním hlavních hrdinů, bez samoúčelných efektů a diváckých pastí.
To se ale nedá říct o zbývajících soutěžních celovečerácích včetně Křišťálovým glóbem oceněné Rabínovy kočky autorů Joanna Sfara a Antoinea Delesvauxe. Snímek – upravený pro stereoskopické promítání bez patrného vizuálního opodstatnění – především trpí dramatickou rozborceností (nejspíš danou tím, že šlo o adaptaci komiksu, který sestává ze samostatných částí a který také snese daleko větší míru nesoudržnosti nežli film). To, co dává tomuto filmu zdání závažnosti, je jaksi bodře a chytrácky podané téma mezináboženských a mezikulturních vztahů.
I standardní drama pro děti Kočka v Paříži Jeana Loupa Felicioliho a Alaina Gagnola ztrácelo tím, že se na akci tlačilo za každou cenu, a to i na úkor dramatické logiky. Nicméně dramatická svévolnost obou zmíněných snímků je co do míry pokleslosti nesrovnatelná s pokusy o nápodobu amerického modelu pečlivě vybudovaného pixarovského dramatu.
Až k nechtěné karikatuře jej dovedl čínsko-japonský snímek Tibetský pes. Překotné dějové zvraty, silácké scény, a navíc ještě Tibet prefabrikovaný do podoby suvenýru pro turisty. To je stravitelné jen pro velmi otrlého diváka. Jak je ovšem vidět, letos v Annecy mysleli i na něho.
Nezapomeňte na letní festivaly Lidovky.cz pro vás připravily speciální nabídku letních festivalů. Podívejte se na přehlednou časovou osu se základními informacemi o akcích v Česku. |
