Autoři konce letošního quadriennale si vytvořili základní tezi o prolínání volného umění a scénografických řešení a podle ní postupovali bez ohledu na určité dané zákonitosti.
Každá sebelepší výtvarná představa se musí podřídit základní funkci inscenace, která si žádá určitý způsob ztvárnění prostoru. Některé z projektů jsou skutečně inspirativní, ať už jsou spíš konceptuální nebo scénografické.
Většina naopak nijak zvlášť nepřekvapí, nemají žádný mimořádný nápad. Snaží se sice třeba vyjádřit národní identitu, ale často jen za pomoci vnějších efektů spojených s folklorními tradicemi.
Beze směru
Koncepce quadriennale se tentokrát posunula směrem k volnému umění nebo naopak – současné konceptuální umění se přiblížilo divadlu. Každopádně se tu prolínají výrazové prostředky, které se v obou těchto oblastech dnes užívají.
Také se ukazuje, jak v současnosti nepřevládá žádný směr, že je možné směřovat k bizarnosti a absurditě, k odlehčené hravosti nebo také k maximální tvarové redukci.
OCENĚNÍ PUTUJE DO JIŽNÍ AMERIKY |
Celá výstava umístěná v několika patrech Veletržního paláce vypovídá o tom, že různé názorové proudy si nejsou na překážku, že současná scéna je ve volném umění i ve scénografii čím dál otevřenější.
Na druhé straně by Pražskému Quadriennale prospělo méně proklamací o údajných nových trendech a přístupech a více koncepčnosti, která by se opírala o skutečnou znalost terénu.