Obnova, zjednodušeně řečeno, spočívá v tom, že se film z původního zdroje okénko po okénku naskenuje (obvyklý způsob digitalizace, třeba pro potřeby edice na DVD, je daleko zběžnější). V počítači se pak vyčistí všechny kazy a nečistoty v obrazové i zvukové stopě. Vznikne kopie, jež se dá promítat v kinech v momentálně nejvyšším standardu, tzv. 4k.
Podobně jako většina zdejších diváků jsem Vláčilovo dílo znal pouze z hodně "jetých" kopií ve filmovém klubu nebo z videokazet. Teprve po projekci v Thermalu ale mám pocit, že jsem ten film viděl doopravdy. Je monumentální. Uvedla ho představitelka hlavní role Magda Vášáryová. Noblesně a emotivně promluvila o tvůrcích, z nichž většina už nežije, a osudu jejich nedokončeného díla.
A pak přišla stošedesátiminutová černobílá lavina – bílý sníh se sype z těžkých, tmavošedých mraků, divoké pohledy středověkých lapků, zlověstné siluety nehybných vlků, extatická hudba Zdeňka Lišky, jazyk Vladislava Vančury v přímých řečech protagonistů i promluvách mimo obraz...
Marketa Lazarová byla před lety v jedné prestižní anketě označena za nejlepší český film všech dob, zároveň je ten snímek důsledně "nečeský", absentují v něm rysy, jež jsou považovány za typicky české. Není to film, který by předznamenal další vývoj českého mainstreamového filmu, je jako obrovské, hrubé skalisko, jež odkudsi spadlo do až moc uhlazené idylické krajiny české kinematografie.
Vzrušující na něm je i jeho rozpornost, je na něm vidět, že je nedokončený, Vláčilův styl a jeho pojetí příběhu se s Vančurovou předlohou občas pere, způsob, jímž je děj vyprávěn (skoky v čase, snové momenty apod.), není zrovna divácky vstřícný, koncepce zvuku je hodně vzdálená tomu, jak se filmy zvučí dnes. Kdo ale svůj zájem o kinematografii myslí vážně, Marketu Lazarovou by vidět určitě měl.
A jestli její obnovené uvedení přivede začínající filmaře k tomu, aby se před nimi otevřel Vláčilův styl a jazyk, jeho velkolepé divoké vidění, bylo by to skvělé.
Aristokratická návštěva
Festivalový provoz se jinak naplno rozběhl. Hvězdou první části přehlídky byla britská herečka Judi Denchová, která naplnila očekávání, jež se na šlechtickým titulem vyznamenané návštěvy z ostrovů kladou – uměřená, vtipná a miluje Shakespeara.
Hlavní soutěž zatím nepřinesla žádný strhující zážitek. V neděli byl představen německý film Neviditelná režiséra Christiana Schwochowa – dějem vzdáleně připomíná populární Černou labuť, stylizovaný je ale realisticky, bez žánrových elementů. Mladou a plachou herečku Fine (Stine Fischer Christensenová), obsadí uznávaný režisér do hlavní role, rozpozná v ní zranitelnost, vnitřní nestabilitu, již pro svou koncepci potřebuje.
Fine se noří do extrémní látky a podléhá kouzlu schopného a diktátorského režiséra, kvůli tomu se rozevírají i praskliny v jejím osobním životě – naplno na ni doléhá osamělost, prožívá temnou stranu vztahu k matce a postižené sestře, je dovedena až na pokraj propasti.
Solidně zahraný a natočený film, který naplňuje rozšířenou představu sofistikované podívané, žluté a modré tónování, pohyblivá kamera, uhlazená hudba, občas nějaká ta pikanterie. Výsledkem je ale dílo nevzrušivé, působící spíš jako kompilát módních témat, povinných cviků, jež se člověk musí naučit na nějakou zkoušku, než jako film vzniknuvší z hluboké vnitřní potřeby.
Podobně by se dal charakterizovat i španělský zástupce Neměj strach režiséra Montxa Armendárize, další z mnoha filmů o zneužívání dětí, jež evropská na festivaly orientovaná kinematografie poslední dobou chrlí. Snímek téma pojímá velmi osvětově, moc nového k němu neříká.
Až má jeden trochu strach, že ta kartáčová palba snímků o týraných dětech v řadách publika nepovede k větší citlivosti vůči problému, ale naopak k totálnímu znecitlivění.
Groteska s pomalým tempem
Projevem snahy vybočit z festivalového stereotypu bylo zařazení francouzské komedie Prázdniny u moře na úvod hlavní soutěže. Režisér a komiksový tvůrce Pascal Rabaté natočil film prakticky bez dialogů. Střídají se v něm gagy, v nichž jsou předváděny karikatury různých typů víkendových francouzských výletníků. Autorům ale dělá problém vyprávět tak svižně, jak žánr grotesky potřebuje.
Sedmasedmdesát minut jejich snímku se tak – navzdory tomu, že pár dobrých fórů by se v něm našlo – při subjektivním vnímaní času docela protáhne. Tomáš Vorel dokázal v povídce Výlet na Karlštejn z Pražské pětky parodovat víkendové rituály měšťanské společnosti daleko výstižněji.
Dnes by se do karlovarského programu měla poprvé výrazněji otisknout česká stopa. V soutěžní sekci Na východ od Západu bude mít premiéru film Petra Marka Nic proti ničemu, jemuž předcházejí výborné reference. Zítra vstoupí do soutěže slovenské drama Cigán, na němž se koprodukčně podílela i Česká televize.
