Příšerné příběhy pro vaše děti

Hrdina knihy, jehož autor pojmenoval po Edgarovi Allanu Poeovi, už toho moc dělat nemusí. Stačí, aby sehrál svou roli v knize strašidelnější než všechny baby Jagy Kostlivé nohy dohromady.

Malý Edgar je bledý jedináček, hrátky s ostatními dětmi ho moc nezajímají a rodiče se mu příliš nevěnují. Otec tráví většinu času na lovu a matka trpí na přecitlivělé nervy. Zato má strýčka s tajemným, rozlehlým domem, obklopeným mlhou, k němuž se jde přes nevelký les. Strýček je navíc báječný vypravěč a vždycky Edgarovi ochotně poví další příšerný příběh. Jejich setkání je "spíše něčím na způsob obchodního jednání". Mají se sice rádi, ale spojuje je hlad. Hlad po příbězích. Vyprávění se vždy vztahuje k nějakému záhadnému předmětu, jichž má strýček v domě plno. Jenže odkud se tahle nanejvýš podezřelá sbírka vzala? A kdo je vlastně strýc Montague doopravdy?

Pozor na babku Tallowovou

Edgar si vyslechne celkem jedenáct příšerných příběhů. Ani jeden z nich nedopadne dobře, včetně toho posledního. A ten se týká samotného strýce Montaguea. Hned v úvodní hororové povídce nazvané Nelez tam je potrestán zvědavý chlapec, jejž neodolatelně přitahuje alespoň sto let starý, rozložitý jilm. Jak Edgarovi, tak čtenáři je brzy jasné, že strýčkovy příběhy nebudou žádné vyprávěnky o Jezinkách, které dokáže zahnat hodný jelen.

Povinná četba   Chris Priestley: Příšerné příběhy strýce Montaguea Překlad Vít Penkava, ilustrace David Roberts, Argo 2011

Strýček Montague vypráví především o dětech. Každé z nich je neposlušné. Je třeba moc zvědavé a nedokáže odolat nějakému zvláštnímu předmětu – vyřezávané hlavě démona z kostela, prázdnému pozlacenému rámu nebo domečku pro panenky. Děti v příbězích to většinou nemají ani doma jednoduché. Jejich rodiče přišli o peníze nebo jsou samy ve škole vystavovány šikaně či jsou přehlížené. A všechno se ještě zhorší, když se o ně začnou zajímat nadpřirozené síly.

Tady nastupuje tradice anglické literatury pro děti. Pro českého čtenáře zvyklého na všechny ty sladké Makové panenky a přihlouplé Krtečky to může být objevný šok. Pracuje se tady s duchařskou rovinou a navazuje se na nikoho menšího než mistra Edgara Allana Poea. Děti se učí rozlišovat mezi skutečností a představami a zároveň je dodržován základní smysl vyprávění pohádkového příběhu. Ten netkví až tolik ve vymýšlení fantaskních světů, ale především v předávání morálního poselství. Pokud budeš krást, lhát, zabíjet nebo ubližovat, budeš potrestán. A trest bude ve velké většině případů nejvyšší.

Zlo je potřeba poznat včas

Že je to příliš kruté? Příliš nebezpečné vyprávět příšerné příběhy dětem? Naopak. Většina pohádek měla v minulosti právě tenhle smysl. Připravit děti na to, že svět není jednoduché a světlé místo k životu. Číhá zde bezpočet nástrah a vábení zla, které je vždycky rafinovaně vynalézavé. Potuluje se tady až příliš různých džinů a ghúlů převlečených za malé bezbranné holčičky nebo krásné předměty. A zlo je důležité včas rozeznat a odolat mu.

Přes všechnu příšernost se zde neprolévají žádné potoky krve ani se nesekají hlavy či jiné končetiny. Jen slepá babka Tallowová, zdánlivě snadná oběť malých nenechavců, stříhá jejich prstíky poměněné ve větve jabloní ostrými nůžkami. Hororovou atmosféru obstarává spíše líčení krajiny, kdy se po vás "natahují všechny stíny", a nádherné, černobílé ilustrace Davida Robertse.

Edgarovi se často zdálo, že strýc je duševně vyšinutý, ale jeho příběhy byly prostě neodolatelné. Takže i on podléhá a zdá se, že není úniku, dokud si neposlechne i ten poslední příběh.