Generace singles: osamělí a rozporní Češi

O klesající ochotě současníků vstupovat do dlouhodobých vztahů, ať už institucionalizovaných nebo volných, se poslední dobou popsalo hodně papíru. Nacházejí se pro ni různé důvody, často související s rozšiřujícími se možnostmi pracovního uplatnění a vůbec seberealizace, proměnami životního stylu, hodnot.

Život bez partnera Generace singles ČR 2011 Režie: Jana Počtová Premiéra 7. 7. 2011

Název filmu režisérky Jany Počtové Generace singles také sugeruje analytický přístup k tématu, úmysl portrétovat generaci, tedy velkou skupinu lidí, což je možné činit vlastně jen na nějaké zobecňující, vědecké či rádobyvědecké úrovni. O nic takového ale v tom filmu nakonec nejde, nemluví v něm sociologové, neukazují se grafy, nic se netřídí, protagonisté snímku nejsou "respondenti", jejichž postoje jsou zaznamenávány proto, aby ilustrovaly nějaký širší trend. Naštěstí, řekl bych.

Autorka po dobu jednoho roku sledovala šestici bez stálého partnera žijících lidí – tří mužů a tří žen. Právě výběr protagonistů může být předmětem kritiky – je skutečně reprezentativní? Dá se z té šestice složit alespoň skicovitý portrét generace? Pokud ano, tak na tom čeští "singlové" nejsou zrovna úžasně. Ve filmu nevystupuje člověk, který by působil jako se svou sólo existencí sžitý a spokojený. Pokud někdo z nich během roku natáčení pocítil potřebu takové rozpoložení pro kameru alespoň zahrát, moc věrohodně to nepůsobilo.

Investiční bankéř Jan rád vypráví o svých nárocích na ženy a své schopnosti uspokojit nároky jejich, představu šaramantního donchuána ale zrovna nenaplňuje, a když mu dospívající syn řekne, že by nerad dopadl jako on, Janova suverénní maska letí dolů.

Blízko k singlovskému ideálu má na první pohled Veronika, která na začátku filmu zdůrazňuje přednosti osamělého života, jediné důstojné volby ve strašném světě, kde muži nosí ponožky v sandálech, o dítěti kamarádky na návštěvě důsledně mluví jako o "tom" ("aby to nebrečelo"), jako objekt péče jí stačí pes. Nakonec ale právě ona, která by mohla svádět k povrchním odsudkům singlů jako povrchních egocentriků, odhalí, že za její dočasnou osamělostí je motiv, který se sebestředností nemá společného vůbec nic.

Bytosti z jednoho kusu

V tom je asi Počtové film nejzajímavější – jak nesourodě a někdy i protichůdně působí slova a činy jeho protagonistů ve srovnání s jinými jejich slovy a činy, jež byly během roku zaznamenány. Těch šest portrétů je pozoruhodně rozporných. Dost důrazně popírají představu filmové postavy jako bytosti z jednoho kusu. Kovář Jan do snímku vstupuje jako typický "hodný kluk", jehož si ženy z nějakého důvodu prostě nevšímají, o pár měsíců později má už ty ženy rovnou tři a o dalších pár měsíců později už toho zase lituje. Novinář a scenárista Honza na pokraji slz vypráví o své potřebě skutečné romantické lásky, pak je zachycen plný uspokojení nad tím, že zabodoval mezi návštěvnicemi rychloseznamky.

Každý jako kdyby během natáčení ukázal kameře hned několik tváří, což by někoho mohlo vést k otázce, která z nich je ta "pravá". Má ale význam se tímhle způsobem ptát? V lidech zachycených ve filmu Generace singles je těžké se vyznat, asi taky proto, že s tím mají problém i oni sami. Na tom sledu navzájem se vyvracejících výpovědí, nekorespondujících obrazů je ale možná cosi vypovídajícího trefněji, než by možná dokázal erudovaný sociolog nebo jiná obligátní mluvící hlava.

Těžko říct, jak moc je v tom vidět naplnění autorského záměru a jak moc se ty věci jen přihodily, je to ale asi jedno. Po formální stránce film Generace singles není nějak zvlášť vynalézavý, lidé v něm chodí krajem, vykonávají nějaké domácí práce a hovoří, občas jsou zachyceni na nějaké "singlovské" akci. Například obrazy ze seznamovací party Rádia Krokodýl jsou vskutku infernální. Z filmu ale vyplývá, že vědkyně Eva se tam vypravila na návrh autorky, což je pro dokumentární film postup řekněme hraniční. Režisérka se občas objeví v obraze, projevuje se ale jen neutrálně, zdrženlivě. Bylo by docela zajímavé vědět, co si o tom všem myslí.