Soudních dramat se dnes moc netočí. Z rétorických soubojů decentně oblečených dam a pánů ve stroze zařízené místnosti taky jde jen těžko uvařit spektákl, který by odpovídal standardům soudobé filmové komerce.
Film Brada Furmana Obhájce (The Lincoln Lawyer) už z toho důvodu může působit osvěživě a retro zároveň. A alespoň co do formy se mu to daří. Film – především v první půli – svižně odsýpá, poháněný písničkami sedmdesátých let, střídají se v něm povědomé, ale solidně napsané a zahrané typy, kamera (Lukas Ettlin) je s gustem sleduje, např. dlouhý záběr, v němž hrdina přichází do práce, upomene na film Martina Scorseseho.
OBHÁJCE (USA, 2011)režie: Brad Furman |
Tím hrdinou je Mick Haller (Matthew McConaughey), právník, který většinou úřaduje na zadním sedadle svého lincolnu, má prořízlou pusu, netrpí přehnaným respektem k pravidlům ani nemístnou vybíravostí pokud jde o skladbu klientů. Osud (nebo že by to byl ďábelský plán?) mu přihraje potenciálně lukrativního klienta Louise Rouleta (Ryan Philippe), synka z velmi bohaté rodiny, trochu moc fixovaného na maminku (Frances Fisherová), aristokratickou dámu, jež se navíc jmenuje Windsorová. Louis je obviněný z napadení prostitutky a trvá na své nevině.
Mick razí heslo, že s nevinnými klienty je ta nejtěžší práce, a brzy dostane důkaz pravdivosti té poučky – pravda, poněkud nečekaný. Vyjde najevo souvislost Louisovy kauzy s jedním advokátovým starším případem a Mick se dostane do situace v něčem podobné údělu katolického kněze z Hitchcockova Zpovídám se – potřebuje vyřešit problém, o němž nemůže mluvit. A mohlo by jít o víc než život...
Autorům se podařilo do filmu dostat několik dílčích radostí – relativně dobře realizovaných stereotypů. McConaughey v hlavní roli se vymaňuje ze šablony prázdně působícího plážového manekýna, vytvořil figuru, která je nahoře huj a uvnitř trochu fuj, pořád ale šaramantní. V epizodních postavách se předvedou neokoukaní, ale dobří herci – John Leguizamo jako slizký šíbr, spolehlivý William H. Macy jako trochu ušmudlaný soukromý vyšetřovatel (jeho paruka by navíc zasloužila Oscara).
V druhé části se ale snímek překlopí do tuctovosti. Rozehrává se víc než opotřebovaný motiv hrdinova soukromého života (rozvedený otec rozkošné dcerky) a především ten souboj mozků, na němž slušná právnická dramata vždycky stojí, skutečně není zrovna jiskrný. Chování hlavního padoucha dokonce provokuje pochybnosti ohledně toho, zda vůbec nějaký mozek má. Jeho plán je zjevně založen na principu "proč to dělat jednoduše, když to jde i složitě".
Na podobné uvažování už před ním doplatilo mnoho a mnoho filmových zlosynů, v jejichž případě to "složitě" bylo alespoň zábavnější. Těžko říct, zda tenhle nedostatek koření je už v literární předloze Michaela Connellyho, nebo se do příběhu dostal až při její adaptaci pro film.
Dochází k povinným "šokujícím" odhalením, objevují se otřepané vypravěčské postupy (postava určená k odstřelení před tím, než se tak stane, zanechá na záznamníku vzkaz typu "už vím, jak to všechno bylo, ale řeknu ti to jindy, protože někdo zvoní").
Film, který zprvu působil docela svěže, se stává unaveným, rutinním. Nejvýrazněji se to projeví ve scénách, kdy by měl film vrcholit, v nichž jako by šlo o jediné – rychle hodit na plátno dvojí antiklimax a dát si padla... Z Furmanova filmu se tak stává jakýsi "zabiják času" – snímek, na který se člověk dokouká, když už jednou začal, a pak na něj rychle zapomene – filmový ekvivalent televizních krimiseriálů vysílaných v pozdních hodinách.
To, že stanice ABC už ohlásila, že na základě Obhájce vytvoří novou televizní sérii, v tom ohledu působí naprosto logicky. A začínalo to slibně.
